Rossela ✅

XXIV.

Věnováno Heldolídě Eleanor Návarové ♥ Stejně jsem z tebe měla udělat trola ty hnise ♥

Měla bych se opravdu naučit používat mé schopnosti. Má neschopnost se totiž stává přímo neuvěřitelnou.

Je totiž opravdu talent, myslet na to, že by se vám hodila nějaká pomoc a následně dostat infarkt z Mehiemky, která se zjeví přímo před vámi. Vílička se zmateně rozhlížela okolo sebe a když mě zaregistrovala široce se usmála. Vypadala jinak než Mehiemka, která se mnou mluvila posledně ve Willově komnatě. Měla hnědé vlnité vlasy a zeleno-modré oči. Oblečená byla do fialových šatiček s bílými vločkami, které jí vzhledem k tyrkysovým křídlům slušely. Byla větší než ta předchozí, něco okolo patnácti centimetrů. V očích jí svítily jiskřičky a vypadala, jako ten typ, co někomu podpálí dům jenom tak ze srandy.

„Ahoj," pozdravila.

„Clarissa mi poslala Mehiemku?" Ignorovala jsme vílu a s pozvednutým obočím jsem se podívala na Anel. Ta se zasmála a zavrtěla hlavou.

„To je tvoje Mehiemka, vytvořila jsi ji," kývla hlavou směrem k víle, co se začala tváři naštvaně, že jsem se opovážila ji ignorovat.

„Vždyť já ani nevím, jak to udělat," zavrtěla jsem hlavou. Anel jen pokrčila rameny.

„Hej! Já jsem tady," přiletěla mi, až těsně k obličeji. O krok jsem ucouvla a na vílu se zamračila.

„Já tě vidím," přikývla jsem. Ona také přikývla a odlétla ode mě o kousek dál.

„Jsem Eleanor a opravdu jsi mě vytvořila ty. Gratuluju a mohla bys na mě přestat takhle zírat? Je to neslušné," protočila očima. Gratuluju? Zírat? Bývají víly takhle drzé normálně? Anelia se zasmála a já jenom zavrtěla hlavou, odmítajíc se rozčilovat.

„S největší pravděpodobností Willa drží ve vězení, co-"

„Ne, vážně?" Skočila mi do řeči El. Překvapeně jsem na ni zírala. Nikdo na mě nikdy nebyl tak drzý, kromě Willa.

„Co si to dovoluješ? Vytvořila jsem tě!" Štěkla jsem na ni.

„Gratuluju, chceš za to poplácat po zádech?" Protočila očima a začala si prohlížet nehty. Anelí se rozesmála, až se zlomila v pase. Začal se ve mně rozdmýchávat vztek. Co si to ta miniaturní osoba dovoluje? Na to, že existuje sotva dvě minuty se už až moc oťukala.

„V klidu Rosselo, vztekání se ti nepomůže. Je to Mehiemka, má vlastní hlavu a není tvá poddaná tudíž se tě nebojí," pokrčila Anel rameny. Skvělé. Drzá víla mi chyběla.

„Takže, Will je ve vězení, což je patro hned nad námi, po schodech nahoru žádné stráže nejsou, nebo teda nebývali. Mirabeth ví, že si pro Willa přijdu, ale pravděpodobně předpokládá, že přijdu s Ashovou armádou. Teď jsme jenom my, máme moment překvapení. Co ty tyrkysový přelude, umíš kouzlit nebo tak něco?" Podívala jsem se otráveně na vílu.

„Umím kouzlit líp než ty, ty parodie na princeznu," prohlásila kousavě. Já jí rozmáčknu. Normálně ji vezmu do ruky a rozmáčknu. Místo toho jsem však nasadila diplomatický úsměv. Neudělám jí tu radost, abych se rozčilovala, ono ji to pak přestane bavit.

„Dokážeš omráčit stráže?" Zeptala jsem se tedy naprosto klidně. Víla znejistěla.

„Jednoho možná, ale víc ne," řekla poprvé za svou existenci zcela bez ironie. Skvělé. Mirabeth určitě Willa bez stráže nenechala, Anel nemá žádné schopnosti a já je neovládám. Jsme to ale záchranný tým snů.

Počkat.

Přešla jsem k mé staré posteli, nadzvedla matraci a s pomocí veškeré mé síly jsem ji stáhla na zem. Zadívala jsem se na rošt postele. Byl to dutý obdélník vyplněný kusy dřeva s mezerou mezi sebou asi deseti centimetrů. Pokud nějaká prkna vyrveme můžeme je omráčit postaru. Drastické, ale není to tak, že bychom měly zrovna na výběr. Ovšem, jak z toho ty prkna dostat? Když jsem za jedno zkoušela zatáhnout bylo k obdélníkové kostře nějak pevně přiděláno.

Zkoušet prkno zmrazit byl nesmysl, zmrazila bych ho celé a potom by nám bylo k ničemu. Klekla jsem si na zem a podívala se blíže na spoj mezi konstrukcí a prkny. Prkna byla vložena do děr v obdélníku. Takže teoreticky, když zvládnu prkno zlomit na půl, tak pak z konstrukce vypadne a stále bude použitelné, i když ho zkrátím. Tudíž, když na prkno skočím, tak praskne. Jenom doufám, že se u toho nezabiju nebo si něco nezlomím to by docela překazilo plány.

„Co hodláš dělat?" Zeptala se Eleanor a když jsem se na ně otočila uviděla jsem, že spolu s Anelí na mě koukají nechápavě a El i s opovržením a rukama založenýma na hrudníku.

„Rozbít to prkno, abychom ho mohli vytáhnout a vytvořit si tím provizorní zbraň," odpověděla jsem zcela klidná. Vstala ze země a sundala si boty. Opatrně vylezla na konstrukci a postavila se na jedno z prken. To však ani nezavrzalo.

„Zlomíš si nohu," odfrkla si El. Pro svatou Antheliu to je otravný tvor. Ignorovala jsem ji, přidržela se zdi a zkusila dupnout.

Nic.

Tak fajn, zkusím vyskočit, buďto to nebude fungovat a nic se nestane nebo to bude fungovat a já si u toho jako bonus zlomím oba kotníky. Tohle nemůže vyjít. Zabiju se a Anelí mě pak bude muset táhnout na zádech, na což řekněme si to upřímně nemá dostatek svalové hmoty.

Pro Willa, to zvládneš Ro. Pro Willa.

Vyskočila jsem a vší vahou dopadla na prkno. To křuplo a já se propadla dovnitř konstrukce. Vnější stranou nohy od kotníku k zhruba polovině lýtka mi vystřelila bolest. Výkřik jsem však nějakým způsobem zvládla spolknout. Dopadla jsem podivným způsobem zadkem na další prkno, čím jsem si způsobila ještě naraženou kostrč. Zasyčela jsem bolestí a za nohu se prudce chytla. Nebylo to nic zlomeného, ani nic takového. Jen jsem si ostrou hranou prkna, kterou jsem způsobila prasknutím, rozřízla část nohy.

„Ro! Jsi v pořádku?" Přešla Anelí rychle ke mně a sehnula se k mému zranění.

„To nic není, ale už máme zbraň," kývla jsem hlavou směrem ke dvěma kusům dřeva, které jsem vytvořila. Anelí jen přikývla. V dobré situaci bych vymyslela něco, čím bych si mohla nohu obvázat, ale jelikož situace byla víc než špatná, pouze jsem se s bolestivým zasyčením postavila. Vylezla z konstrukce a zvedla obě prkna. Není to nic moc, ale nic lepšího nemáme. Jedno jsem podala Anel a druhé si nechala u sebe. El se ubrání sama.

„Tohle je šílenství," poznamenala Anel, když si prohlížela zbraň.

„To je," přikývla jsem a zvedla Caylie ze země. Následně jsem ji dala zpátky na poličku. Chvilka optimismu, že si ji můžu vzít s sebou byla zcela bláhová. Není naděje abych si ji sebou vzala a zároveň ji nerozbila. Jednou získáme zpátky Patrium a tehdy si ji budu moct opět vzít. Anel i s El mě obě jen tiše pozorovaly a čekaly, co udělám. Byla jsem vůdce téhle akce. A to jsem neměla nejmenší tušení, co dělám. Vylezla jsem ven z cely a zadívala se na schody. Může tohle vůbec dopadnout dobře? Musí. Will nemá jinou možnost. Což se mi hned záhy potvrdilo.

Celým prostorem se rozezněl mužský bolestivý výkřik. V tu chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Nehledě na rozřízlou nohu, nehledě na pochybnosti, nehledě na Eleanořino protestování, že je to pitomost, jsem vyrazila nahoru po schodech.

Čas být jednou hrdinou. 

Hatátitlá metlápitlá.
No.
Jdu se učit na anatomku, což dopadne tak, že stejně zkejsnu u seriálu a pak půjdu spát ♥
 ale mysleme pozitivně zítra už je pátek♥
Love you all♥
-Vaše Eli♥