Rossela ✅

XLVIII. Flashback

Jsem tu! A jsem tu včas! 
Písnička v mediích je naprosto úžasná a poslední dva dny ji jedu snad nonstop, tak si ji ve správné chvíli můžete pustit ♥
Snad se bude flashback líbit, protože dle mého je to děsně sladký a hrozně je miluju ♥

Měla jsem zrovna patnácté narozeniny a čekala jsem na Willa, který mi slíbil, že se za mnou zastaví. Neslavila jsem narozeniny. Už asi třetí rok za sebou. Will mi sice vždycky přinesl nějaký dárek, který jsem přijala, jelikož jsem nikdy nedokázala odolat, ale nikdy jsem se k němu nepřidávala v jeho narozeninové náladě. To jediné, co jsem totiž k narozeninám chtěla mi všichni odmítali splnit. Chtěla jsem svobodu. Sice už jsem se se svým osudem částečně smířila a někdy byla dokonce i ráda, že alespoň nemusím řešit všechny povinnosti princezny, ale na narozeniny to na mě vždycky padlo. Chtěla jsem jet opět třeba někam na piknik. Chtěla jsem se houpat na houpačce u obrovského stromu v zahradách.

„Tadááá!" Ozvalo se zničehonic, až jsem sebou polekaně cukla. Will stál ve dveřích mé cely na očích měl příšerné, obrovské růžové zatmavené brýle a na hlavě klobouček s transparentem VŠECHNO NEJLEPŠÍ!

„Proboha," vypadlo ze mě a okamžitě jsem se rozesmála. Vypadal hrozně. Z kapsy vytáhl klíče od cely, odemkl je a jedním ramenem se o kovový rám dveří opřel. Pravačkou si brýle sundal a několikrát na mě zakmital obočím.

„Jsem sice sexy, ale nevidím v tom," prohlásil jakoby nic a brýle odhodil na psací stůl u kterého jsem momentálně seděla a snažila se vyplnit pracovní list o rozmístění jednotlivých království, který mi vrazil můj učitel. Nevydržela jsem to a rozesmála se.

„Co tam tak sedíš a směješ se. Jdeme?" Pozvedl na mě obočí, zcela vážný výraz i když v očích mu svítily plamínky. Přehodila jsem nohu přes nohu a pohodlněji se opřela o opěradlo židle.

„Jdeme kam?" Chtěla jsem vědět. Bylo mi jasné, že ze zámku nevyjdeme. Na to byl můj otec, až příliš zatvrzelý, ale už několikrát při výjimečných situacích jsem měla dovoleno se s Willem potulovat po zámku.

„Na otázky není čas. Jdeme!" Zavelel. Popadl mě za ruku a nehledě na to, že jsem málem přepadla a rozplácla se na dlažbě, mě začal tahat po schodech nahoru.

„Wille," cupitala jsem za ním se smíchem. Za chvíli to však už moje fyzička nevydržela a musela jsem ho donutit zpomalit. Protočil nad tím očima, ale nechal to být. Hold ne všichni mají trénink s vojáky. Ne, že by mi to vadilo. Už několikrát jsem viděla, jak byl Will po trénincích zničený a upřímně jsem mu to nezáviděla.

„Měla bys se sebou začít něco dělat princezničko," šťouchl mi prstem do břicha. Tvářil se, jako kdyby narazil na pořádnou vrstvu tuku. Protočila jsem nad ním očima. I kdybych měla nadváhu nemohl by to přes korzet nahmatat.

„Dej mi pokoj princátko. Mám narozeniny," vyplázla jsem na něj jazyk.

„Ach pokorně se omlouvám. Snad mi Vaše Výsost odpustí," uklonil se dramaticky. Vážně jsem přikývla, ale dále jsem to nevydržela a opět se rozesmála. Byl to šašek a já to zbožňovala. Když jsme vyšli všechny schody zamířil se mnou Will doprava. Přešli jsme jen dvě zatáčky a mně už bylo jasné, kam mě vede. Plesový sál a v tom se děje jen jediné. Tančí.

„Wille. Víš, že jsem levá," zastavila jsem se na místě. Will nic neodpovídal. Jen mě vzal za ruku a táhl dál. Nejdříve jsem chtěla protestovat, ale nakonec jsem se nechala. Přede dveřmi se zastavil a já jeho pohyb zkopírovala.

„Víš, že jsi moje nejlepší kamarádka, že ano?" Zeptal se. Překvapeně jsem se na něj zamrkala. Samozřejmě, že jsem to věděla. Němě jsem přikývla a čekala, co bude dál. Nikdy mé narozeniny neobsahovaly, až takové drama.

„Dneska je ti patnáct. Vím, že narozeniny jsou pro tebe vždycky těžké, ale snažil jsem se, co nejvíc, abych ti je zpříjemnil. Chci, abys věděla, že nehledě na to, co bude dál. Nehledě na to, že si budu brát Mirabeth. Nehledě na to, co kdokoliv říká. Tak tě mám rád a vždycky budeš moje nejlepší kamarádka a tohle je pro tebe," usmál se na mě nádherným úsměvem a než jsem mohla cokoliv říct otevřel dveře. Sálem se jako na povel rozezněla nádherná jemná hudba. Šokem a dojatostí jsem přitiskla ruce k ústům. Nemohla jsem tomu uvěřit. Kamkoliv jsem se podívala. Všude ležely bílé růže. Byly jimi ozdobeny obrovská okna, byla jimi pokryta každá část podlahy kromě jediné uličky. Ona ulička vedla ke kruhovému prostoru uprostřed sálu. Dostatečně velkému na to, aby se tam dalo tančit a uprostřed byla položena krabice. Dojatě jsem přesunula svůj pohled na Willa, který se spokojeně usmíval.

Sálem se rozezněl jemný hlas ženy, která začala zpívat.

„I wish somebody would have told me babe
Some day, these will be the good old days."

Will mě vedl uličkou, až k obrovské krabici. Ani jeden z nás jsme nic neříkaly. Jen jsme poslouchaly zpěv ženy a já poklekla ke krabici. Otevřela jsem víko a zatajila dech.

„All the love you won't forget
And all these reckless nights you won't regret."

Uvnitř byly nádherné šaty. Byly světlounce modré s bílými detaily, které připomínaly vločky. Byly dokonalé. Přitiskla jsem je k sobě a zvedla pohled k Willovi. S úsměvem si ke mně klekl a přejel šaty očima.

„Someday soon, your whole life's gonna change
You'll miss the magic of these good old days."

„Nejsou to jen šaty. Je to slib. Jednoho dne. Jednoho dne, tohle budou jen staré časy a ty budeš vzpomínat, jak jsem ti v patnácti dal šaty a dotáhl do plesového sálu tisíce růží. Protože jednoho dne budeš volná a potom... potom si s tebou v těch šatech zatančím."

Já je tak miluju, že asi zdechnu.
Asi je pořád divný shipovat vlastní příběh, ale pořád je mi to jedno ♥♥
Láska je všude ♥
Všechny vás miluju ♥
-Vaše Eli ♥