Rossela ✅

XXXVI. Flashback

Jsem tu pozdě. I know, ale zase se mi hezky hodila Rossela na pondělí a nebudu všechno vydávat v jeden den, což je fajne. Teď jsem tu kapitolu dopsala a no ehm snad se bude líbit :D Já už ani nemám sílu to znovu číst, jelikož se musím jít učit. Čí to byl nápad jít na veterinu to fakt nevim. Jsem asi musela být ožralá... od čtvrtý třídy. Sakra.

„Už tam budeme?" Zabrblala jsem nepříjemně. Nebavilo mě to. Na koni jsem seděla už minimálně dvě hodiny a Mirabeth neustále fňukala, že jí bolí zadek. Will mi pořád ujížděl a matka se bavila jen s otcem. Na začátku jsem byla nadšená, že jsme všichni vyrazili na vyjížďku, ale nyní už mě to nebavilo. Občas měli rodiče záchvat vstřícné nálady a všichni jsme vyrazili na výlet. Sice s hordou stráží, ale i přesto. Nikdy jsme však nejeli takhle daleko. Rodiče prohlásili, že to je součást dárku k mým sedmým narozeninám, které mám za týden.

„Už tam skoro jsme a přestaň fňukat. To se k princezně nehodí," okřikl mě otec, ale bez příkrosti v hlase. Místo toho se mu v něm ozývala spokojenost. Takhle venku se s matkou alespoň na chvilku uvolnili a občas se chovali i jako normální rodiče.

„Ro! Koukej, jak přeskočím ten kmen stromu!" Zakřičel na mě Will vesele. Přetočila jsem svůj pohled na něho, jak jezdí okolo nás v kruhu a chce najet na spadlý strom.

„Mě to nezajímá Wille," protestovala jsem. Dneska už přeskočil minimálně dvacet takových stromů a pokaždé nutně potřeboval, abych to viděla.

Nechtěla jsem na něho být nepříjemná, ale byla jsem pouze sedmileté dítě...

„Přestaň se tvářit jako kakabus a pojď to skočit se mnou," nebral si můj znuděný, nepříjemný hlas k srdci a dál se na mě zářivě usmíval a cválal okolo mě.

„Spadnu," oponovala jsem a svého koně stále vedla v klidu krokem. Will zpomalil a navedl koně vedle toho mého. Zadíval se na mě smutnýma očima a vyšpulil dolní ret.

„Nespadneš. Prosím Ro, dám ti za to toho plyšáka, co se ti tak líbí," doléhal na mě stále. Chvíli jsem zaváhala, ale nakonec jsem jen přikývla. Toho medvídka jsem opravdu hodně chtěla. Zakřenila jsem se na něho a rozcválala Astru. Will nadšeně vyjekl a vyrovnal svého koně vedle toho mého. Oba dva jsme cválali směrem k spadlému stromu. Má soutěživost se probudila k životu a pobídla jsem Astru k rychlejšímu tempu. Klisna vesele povyhodila, ale na to jsem u ní, už byla zvyklá. Na co jsem, ale u ní nebyla zvyklá byla její objevená radost ze skákání. Rozhodla se totiž, že přeskočit strom normálně je pod její úroveň a místo toho to skočila jako metr třicet. Nebyla jsem na to však připravena. Vychýlilo mě to z rovnováhy a aby toho nebylo málo po doskoku si ještě vyhodila. Vyjekla jsem, ztratila rovnováhu a přelétla Astře přes hlavu. Stočila jsem se do kuličky a na zemi ještě udělala pár sudů. Ucítila jsem bolest v zápěstí, jak jsem si na něj dopadla.

„Ro!"

„Rosselo!"

„Princezno!" Uslyšela jsem spoustu hlasů, jak na mě volá. Vytáhla jsem se do sedu a rozbrečela se. Will byl ke mně nejblíž a z koně víceméně seskočil ještě ve cvalu. Dívala jsem se na svoje pochroumané zápěstí a odřené předloktí a hystericky u toho plakala. Will si ke mně klekl a už se chystal začít omlouvat, když ho otec ode mě odtrhl.

„Rosselo, jsi v pořádku? Bolí tě něco? Uhodila jsi se do hlavy?" Začal okamžitě zjišťovat a ohmatávat mi hlavu.

„Ruka," fňukla jsem a natáhla ji směrem k němu. Otec ji chytil a zběžným pohledem zhodnotil situaci. Konejšivě se na mě usmál a pohladil mě po vlasech. Poté se vyhoupl na nohy a mě si zvedl do náruče. Přimkla jsem se k němu a plakala mu do ramene.