Rossela ✅

XXIII.

Jakmile mi to došlo, začalo mi v hlavě šrotovat. Jak jsem mohla být, tak pitomá, že mě to nenapadlo hned? Anel věděla skoro okamžitě, že to není jejich voják. Zatraceně práce, Rosselo! Měla bych něco udělat, rychle. Ani jedna z nás neměla zbraň, voják nás odvedl do chodby, kde se momentálně nikdo nenacházela a dost vážně jsem pochybovala, že bychom ho zvládly přeprat.

Mohla bych vyčarovat stejnou sněhovou kouli, kterou jsem omráčila stráže před zámkem v Patriu. Voják se ohlédl za sebe a v tu chvíli na mě Anelí zavrtěla hlavou v jasném nesouhlasu. Nesouhlasu čeho? Nemám kouzlit? Proč? Co má tedy v plánu jiného?

„Kdo nás napadl?" Ozvala jsem se.

„Socerie, Vaše Výsosti," odvětil voják. Podívala jsem se na Anel a snažila se nějak vymyslet, co dělat. Ta se rozhlížela všude okolo sebe, ale nakonec se na mě podívala bezradně, tím šla moje naděje, že má plán k šípku. Nemá nejmenší tušení, co dělat stejně jako já.

Potřebujeme upoutat pozornost, potřebujeme přivolat opravdické stráže nebo Ashe. Buď Anel napadlo to stejné, nebo je nešikovná ve špatnou chvíli, protože se najednou s křikem zřítila k zemi a chytila se za kotník. Automaticky jsem se k ní přihrnula.

„Přenes nás," sykla ke mně dřív, než si k ní klekl voják a chytla mě za ruku. Nasadila bolestivý, smutný výraz a zakňučela.

Přenes nás, jasně, hračka. Copak neví, jak jsem v tomhle mizerná ve chvílích, kdy v tom nechci být mizerná?

„Vaše Výsosti jste v pořádku?" Zeptal se a pozoroval její kotník, nedotkl se jí, což hrálo v náš prospěch, abych nepřenesla i jeho.

„Asi jsem si zvrtla kotník," fňukla plačtivě. Herečka je výborná, to se jí musí nechat.

Přenést, přenést, přenést. Neznám to Malicium sakra.

Zvládla jsi Anel oživit i bez Malicia. Připomnělo mi moje podvědomí. Pravda, tohle zvládnu. Kvůli Willovi. Zmáčkla jsem Anelí ruku a soustředila se na moji komnatu zde v zámku, není to sice zrovna nejbezpečnější místo, ale není to daleko tudíž by to mělo být snadné a zároveň se alespoň dostaneme od toho člověka.

Zvládneš to. Viděla jsi toho starého muže to zvládnout, ty jsi princezna, zvládneš to. Prostě si z toho udělej představu. Hru.

Dvě panenky v tvém dětském domečku, které přeneseš z ložnice do kuchyně. Jenom je vezmeš a přesuneš.

Vezmeš a přesuneš.

Vezmeš a přesuneš.

Vzala jsem nás a přesunula.

*

Přenesu nás do mé komnaty v zámku v Raelii.

Ehm.

Těsně vedle.

Anel se okolo sebe zmateně rozhlížela a poté se na mě podívala s nadzvednutým obočím.

„Ash zešílí," uteklo jí zasmání.

Nenacházely jsme se totiž v mých komnatách v Raelii, ale v mém vězení. V mé cele v Patriu.

„Pro svatou Anthelii," dokázala jsem jenom říct. Vůbec se to tady nezměnilo, ani s tím nehnuli od doby, co jsem zmizela. Stále stejná postel, stále stejná knihovna, ani střepy od zámku neodnesly. Ani se neroztály, jak bych očekávala. Nic. Jako zamrzlé v čase čekající na můj návrat. Jak jsem nás sakra mohla přenést sem, když jsem myslela  na Raelii? Je sice skvělý, že jsem zjistila, jak se přenášet, i když teda přesnou představu, jak jsem to udělala nemám, ale umístění šeredně ztroskotalo.

„Jak osvobodíme Willa, když jsme jenom dvě?" Zeptala se Anel zpříma. V srdci mi zahořel plamínek sympatie. Neřešila, jak se dostat domů, neřešila, jak se dostat k Ashovi, věděla, jak je pro mě Will důležitý a chtěla mi pomoct.

„Nemám tušení," odpověděla jsem upřímně. Plán, který zahrnoval vojáky a Ashe byl mnohem lepší než já a dívka, které jestli se něco stane Ash mi to nikdy neodpustí.

„Nejdříve musíme najít Willa, pak ho odsud dostat a všichni utéct," řekla jsem plán, který jsem už teď věděla, že v nějaké části sebou nabere komplikace.

„Co, když potkáme Mirabeth?" Zeptala se opatrně. Neurčitě jsem pokrčila rameny. Anelí přešla k poličce a sundala porcelánovou panenku s velkýma modrýma očima a blond vlasy. Dostala jsem ji od Willa k osmým narozeninám, vrátil se zrovna z nějaké cesty s mým otcem a vyprávěl mi, že jakmile ji viděl, tak si na mě vzpomněl, že ji tam nemohl nechat.

Něžně jsem si ji od Anel vzala a pohladila panenku po vláskách. Už jako malá jsem ji opatrovala, jako oko v hlavě, kdybych musela něco z téhle příšerné místnosti zachránit a mohla bych vzít jenom jednu věc, určitě by to byla tato panenka.

„Je nějaká šance, že bych si ji mohla vzít s sebou?" Zeptala jsem se bláhově. Věděla jsem odpověď, ale slyšet jsem ji nechtěla.

„Vezmi si ji, můžeme to alespoň zkusit," usmála se jemně. Zdržovala jsem a věděla jsem to. Bála jsem se však, že to, co si celou dobu namlouvám se nyní nestane. Co, když Willa zabila? Co, když ho nenechala naživu, aby ho mučila? Trpělivost nikdy nebyla její silnou stránkou.

„Nechci, aby se cestou rozbila, to bych asi nezvládla," zavrtěla jsem hlavou. Měla pro mě, až přílišnou citovou hodnotu. Mnohem větší než drahé panenky v krabici ve skříni, které tam leželi už dlouhou dobu.

„Bude lepší, když tady zůstane a ty tu nebudeš?" Argumentovala. Měla pravdu, přitiskla jsem si tedy panenku k sobě, stejně jako když jsem byla malá.

„Ne," zavrtěla jsem hlavou a usmála se na ni.

„Neodpověděla jsi mi," podotkla. Podívala jsem se na ni se zvednutým obočím. Neodpověděla na co?

„Co budeme dělat, když potkáme Mirabeth?" Zopakovala svou otázku. Nevěděla jsem, co ji odpovědět. Neměli jsme proti ní šanci. Určitě ne sami. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se Anel něco stalo, byla ten typ člověka, kterého bych jako princezna měla chránit. Byla nevinná. Zatažená do vznešeného života bez předchozího varování. Nehledě na to, že bych tím ztratila i jakoukoliv šanci na spojenectví s Raelii a řekněme si to upřímně, já je potřebuji. Takže má odpověď na to, co budeme dělat, když nás najde Mirabeth?

„Utíkat."

Jsem tady brzoooo, to čučíte co? :DD Ale potřebovala jsem si nějak rozhodit příběhy na různý dny a dávat vám to sem až příští pondělí/úterý mi zase přišlo, až za dlouho, tak jsem tu dneska :D 

Inu, právě jsem dorazila z praxí, měla bych se jít učit patologii a hrozně se mi nechce nic dělat :(
Jak se máte vy? Jak žijete? :D
Odplouvám do pekla aneb mého sešitu patologie.

Love you all♥

-Vaše Eli♥