Rossela ✅

LIII.

We don't fit in well 'cause we are just ourselves
I could use some help gettin' out of this conversation, yeah
You look stunning, dear, so don't ask that question here
This is my only fear: that we become

BEAUTIFUL PEOPLEEEEEEE

*Zpívací chvilka*

Každopádně zdravím vás u dnešní kapitoly! Jsem ráda, že zatím zvládám dodržovat sobotní kapitoly a jen doufám, že tomu tak bude i nadále. Nesu vám dvě informace:
1) Zbývají tak dvě maximálně tři kapitoly včetně epilogu
2) V pondělí ve tři ráno odjíždím do Dánska. Na měsíc, takže jen doufám, že ty kapitoly vydám normálně, ale Stuarta si s sebou normálně beru, tak doufám, že čas bude.

Užijte si kapitolku! ♥

Vlastně jsem neměla tušení, kde jsem, kam jsem došla, ale nějak mi to bylo jedno. Procházela jsem mezi stromy a snažila se si srovnat myšlenky v hlavě. Snažila jsem se nehroutit a přijmout to. Vždyť jsou na světě horší věci no ne?

Nefungovalo to.

Nezastavilo to ty slzy, co mi stékaly po tvářích. Nezastavilo to ten pocit bezmoci. Nezastavilo to ten pocit, že už to nezvládnu, že to vzdávám.

Nemůžu. Já už nemůžu...

Nebyl to jen pocit zoufalosti, co jsem cítila. Byla to bolest. Jako kdybych měla obrovský kámen na hrudi a nic na světě ho nemohlo sundat. Jako kdybych nemohla dýchat.

„Bolí to, co?" Ozval se zničehonic známý hlas. Na místě jsem ztuhla. Co tady sakra dělá? Jak se dostala ven? Zničehonic stála naproti mně. Výraz měla ztrhaný a měla v něm vepsanou hlubokou bezmoc.

„Co chceš?" Promnula jsem si unaveně čelo. Co jsem kdy udělala tak strašného, že mě musí tak nenávidět? Vždyť já se celý svůj život jenom snažím přežít a najít třeba i jen malý střípek štěstí.

„Já nevím," pokrčila Mirabeth rameny. Na chvíli jsem v ní opět viděla svou sestru. Tu bezmocnou dívku, co neumí ovládat své schopnosti a neví, co s tím dělat. Svou starší sestru, se kterou jsem si jako malá hrála.

„Jak to mohli udělat? Já to nechápu Ro. Naši rodiče... nejsou naši rodiče. Nejsou rodiči ani jedné z nás, to je přece tak zvrhlé," zavrtěla hlavou. Opatrně jsem ji pozorovala. Dostala se pryč z vězení, aby si tu se mnou teď povídala?

„Nevím, co ti na to říct," pokrčila jsem rameny. Byla to pravda. Prostě jsem nevěděla. Měla jsem v hlavě naprostou a absolutní prázdnotu a jenom jsem chtěla, aby mi dali všichni pokoj.

„Jsem Igniriusova dcera," pokrčovala Mirabeth. Přikývla jsem a nechápala kam tím míří. Všichni jsme byli u toho, když se to provalilo. Byla to jedna z milionu informací za poslední dobu a řekněme si to upřímně. Zrovna tahle informace opravdu nešla zapomenout.

„Měla bych tě zabít," dokončila svou myšlenku. Napjal se mi každý sval v těle, ale snažila jsem se nedát nic najevo. Přejela jsem ji pohledem a snažila se vyhodnotit, jestli doopravdy zaútočí nebo jestli jen blafuje.

Nevěděla jsem.

Stála pořád stejně. Nepřipravovala žádnou ohnivou kouli nebo tak něco, ale na druhou stranu u Mirabeth člověk nikdy neví. Už mi dokázala několikrát, že je mírně řečeno nepředvídatelná.

„A uděláš to?" Zeptala jsem se stále klidným hlasem, i když klid jsem necítila už pěknou řádku dní.

„Dřív nebo později na to stejně přijde a ty to víš. Každá jsme na jiné straně. Nemůžu zradit Socerii. To království je to jediné, co mám," odvětila místo přímé odpovědi. Šokovaně jsem na ni zamrkala. To nemůže myslet vážně. To si ze mě snad dělá legraci.