Rossela ✅

XLIX.

Povím vám pohádku o čertech a kůzlátku, kdo bude zlobit ten bude bit!

Bylo a nebylo čertům se přitížilo, utíkaj z pekla hledají klid.
Woooo wooooou kůzlátko má strach.
Wooou woou wooou bije na poplach.
Wooo wooou wooou už cítí jejich pach.
Woo wooou wooou krev teče po rukách

To nic. Zase mi něco hraje v hlavě. Řekla bych, že jste si už zvykli :D

Každopádně jsem tu, jak jsem slíbila  v komentářích. Jsem nemocná, není mi vůbec dobře, takže se tu nebudu s ničím vykecávat.

Jo! Už zbývá jenom pár kapitol. Muheh. A Rossela nebude stand-alone ♥

Enjoy!

Společně s Willem jsme šli směrem k mé komnatě. Potřebovali jsme se převléct a Will si stál na svém, že mě doprovodí. Bylo to roztomilé, takovým tím hezkým způsobem. Zastavila jsem se u dveří a otočila se směrem k němu. Objal mě okolo pasu a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Ten déšť můj účes nevydržel.

„Chceš vůbec nějakou oslavu? Nemusíme dělat vůbec nic, když nebudeš chtít," usmál se na mě a vtiskl mi polibek na čelo. Nedokázala jsem zadržet úsměv a opřela si bradu o jeho hruď.

„Jasně, že jo. Budeme tam jenom my, takže se nebudu cítit nesvá, a navíc bych to už nemohla Anel odmítnout. Evidentně se na to těšila. Navíc, pro mě má ty šaty. Bude to fajn," pokrčila jsem lhostejně rameny. Momentálně jsem byla ve fázi, kdy jsem chtěla cokoliv normální. Cokoliv, co oddálí řešení budoucnosti.

„Měla by ses převléct princezničko nebo budeš nemocná," přejel mi hřbetem ruky po tváři. Přikývla jsem, i když za celý život jsem byla nemocná asi třikrát. Stoupla jsem si na špičky a jemně Willa políbila. Byl skutečný. Opravdu byl. Will si mě za pas přitáhl blíž k němu, až jsem ho musela jemně odstrčit, abych měla šanci se nadechnout. Téměř bolestně zaskučel, ale nakonec mě pustil. Zasmála jsem se a poslepu otevřela dveře.

„Pak tě vyzvednu," rozloučila jsem se s Willem a následně se otočila.

Strnula jsem.

Naprosto jsem se zasekla neschopna nádechu, pohybu, či čehokoliv jiného. Co to sakra?

„Tohle by byla dost trapná situace, kdybys mi řekla, že si mě nevezmeš," uchechtl se za mnou Will. Celá moje komnata byla zasypána růžemi. Bílými, jako když mi bylo patnáct. Ihned se mi vybavil ten okamžik, kdy mě dovedl do plesového sálu a já na růže zírala jako opařená. Přesně jako nyní.

„Wille," vydechla jsem dojatě. Sehnula jsem se a zvedla plnou náruč růží. Věděl to. Samozřejmě, že věděl, že už od dětství jsou to mé oblíbené květiny. Byly tak čisté, tak nevinné. Přesně takové, jaká jsem si přála být já.

Otočila jsem se k němu se slzami v očích: „to jsi nemusel."

Doteď se opíral o zárubu dveří, ale odtáhl se od nich a přešel blíže ke mně. Usmíval se tím svým nádherným úsměvem a pro jednou byly jeho oči naprosto čitelné. Viděla jsem v nich jen jednu emoci. Tu stejnou, kterou mohl přečíst i z mých očí. Štěstí. Zasloužili jsme si to.

„Miluju tě. Mnohem delší dobu, než si myslíš. Udělal bych pro tebe cokoliv, tak co je pár růží?" Pronesl jakoby nic. Pár růží? Bylo jich tu zcela určitě přes tisíc. Byly úplně všude. Neměla jsem nejmenší ponětí jak, ale držely dokonce i na stěnách a visely ze stropu.

„Willíku," zamumlala jsem dojatě. Nevěděla jsem, co na to říct. Nikdy jsem takové štěstí necítila. Nikdy jsem ani nedoufala, že bych ho mohla cítit, a najednou to tu bylo všechno tak rychle, a tak najednou, že jsem měla pocit, že se budu usmívat snad až do konce mého života.