Rossela ✅

XXIX.

Dívka vypadala nejistá, ve tváři výraz, jako kdyby tu vůbec nechtěla být. Bylo zcela očividné, že tento okamžik očekávala, byla slavnostně oděna do červených šatů, které zezdola začínaly černým pruhem, pomalu řídnoucím, až se výše nacházela jen červená. Symbolika ohně a popelu zde byla jasná. Hnědé vlasy měla dlouhé, až pod zadek a mě zcela iracionálně jako první, když jsem ji viděla proběhlo hlavou, že česat ty vlasy musí být strašná otrava. Stačily mi ty moje, a to ona je má o dost delší. Druhá věc, co mě zaujala bylo to, že jí na hlavě neseděla žádná korunka.

Princezna, která byla odsouzena vyrůstat bez svého království.

Ignirius se na ní podíval vzteklým pohledem, jako kdyby něco očekával a ona se ihned poklonila.

„Vaše Veličenstva, Vaše Výsosti jsem princezna Sorena z Patria, velmi mě těší," představila se třesoucím hlasem.

Zírala jsem na ni zcela nekrálovsky, nezmohla jsem se ani na slovo. Ash vedle mě vypadal stejně ohromen, i když na první pohled měl stále nasazený svůj arogantní pohled. Mirabeth vypadala, že neví, zda má puknout vzteky nebo se rozbrečet a matka u které jsem chtěla nejvíc vidět nějakou emoci jsem neviděla nic. Prohlížela si dívku s mrtvolným výrazem. Nic, co by naznačovalo, že vidí svou dceru po osmnácti letech.

„Matko," kývla k ní Sorena hlavou a až odsud jsem mohla vidět pohrdání v jejích očích. Aspoň, že tak. Nemyslím, že bych zvládla, kdyby se k ní nadšeně vrhla.

Dívka přesunula svůj pohled na mě a celou si mě prohlédla. Jako sestra jsem tedy první dojem určitě neudělala moc dobrý. Drdol na mé hlavě už dávno nepřipomínal nic podobného účesu, prameny mi z něho volně visely. Šaty jsem měla špinavé od všeho možného od prachu, až po krev a stále jsem byla bosá.

Místnost byla mrtvolně tichá a když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že se na mě všichni dívají, tedy kromě matky. Čekali, až něco řeknu. Proč já? V hlavě jsem měla naprosté pusto, nenapadaly mě dokonce ani hlouposti, prostě naprosté prázdno. Dívka nervózně polkla a potom se znovu poklonila.

„Princezno Rosselo," upírala na mě i během poklony své šedé oči.

„Soreno," kývla jsem hlavou. Nedokázala jsem jí říct princezno, nebo se jenom uklonit. Tohle není princezna Patria, nikdy tu nebyla. Je to cizí člověk. Dívka se kousla do rtu, kvůli čemuž na ní král nespokojeně sykl.

„Kde máš snoubenku Ashanieli?" Protnul ticho Ignirius. Periferním viděním jsem viděla, jak Ash pevněji sevřel meč, který stále držel v ruce.

„V bezpečí," odvětil mu a já ho chytla za paži ve snaze... ani nevím jaké. Kdyby se chtěl na Igniruse vrhnout poslední, co by mu v tom překáželo by byla má ruka.

„A jsi si tím jistý?" Roztáhl se králi na ústech liščí úsměv. Ashovu masku narušila zamračenost, která se mu objevila v obličeji.

„Nejsme tu, abychom rozebírali, kde je Anelia. Vzdej se Igniriusi, odejdi z tohoto království a svou dceru si vezmi s sebou. Víš, že tu nemůžeš zaútočit, pokud nechceš rozpoutat něco mnohem většího," odpověděla mu Clarissa dřív, než mohl Ash plácnout nějakou blbost. Král zaměřil svou pozornost znovu na ní. Muži, kteří stáli za ním se všichni vesele pošklebovali. Nevypadali nervózní.

„Co mi uděláš Clarisso? Tvou zemi držím v hrsti a moc dobře to víš, nebude trvat moc času, než ji celou obsadím a ty i tvá drahá rodina budete všichni mrtví," řekl se stále stejným úsměvem na tváři.

„Nesmíš rozpoutat válku i ve Foras a moc dobře to víš," usmála se Clarissa zcela stejně. Igniriusovi se ve tváři objevila zloba.

„Jádro vydrželo doteď, tak vydrží i nadále, nehledě na to, že je to jen hloupá věštba, kterých je tu až příliš nemyslíš? Můžu zničit celé Foras a vůbec nic se nestane, můžu zničit Raelii, můžu zničit Patrium, mů-"

„Ne, nemůžeš," skočila jsem mu do řeči. Sice jsem nevěděla o čem to mluví v souvislosti s jádrem, ani o jakém jádru to vlastně mluví, ale na tom nezáleželo. Nebude vyhrožovat mé zemi, když je tu s pár chabými vojáky. Tohle je můj domov a nedovolím žádnému nabubřelému králi, aby se tu choval, jako kdyby mu to tu patřilo.

„Je mi jedno, jak moc velký král jsi. Je mi jedno, že se tě všichni bojí a je mi úplně jedno, jakou smlouvu s tebou uzavřeli mí rodiče. Tohle království je mé. Je mi jedno, že nejsem prvorozená. Jsem budoucí královna této země a ty ji nebudeš vyhrožovat. Stojíš tu a vesele se pošklebuješ, takže buď se sbal a vypadni nebo něco podnikni! A pusť moji vílu!" Vyštěkla jsem na něho naštvaně. Ignirius mě projel pohledem od hlavy, až k patě a následně vytasil meč. Stále jsem ho pozorovala arogantním pohledem, máme přesilu. On je jeden, co má schopnosti, my jsme s královnou dvě. Mirabeth se nepostaví na jeho stranu, teda alespoň jsem v to doufala.

„Ty se musíš naučit, kdy mlčet," procedil vedle mě Willův hlas. Lehce jsem sebou škubla, neviděla jsem ho se ke mně přiblížit. Stál z mé druhé strany, než stál Ash a v ruce pevně svíral meč.

„Mám vypadnout nebo něco podniknout?" Zopakoval Ignirius posměšně. Nenechala jsem se jím zastrašit, cítila jsem to z něho. Cítila jsem, že jednou z jeho hlavních zbraní je respekt. Všichni se ho bojí a jak sám říkal, přišel si pro Mirabeth. Neočekával, že tu bude s někým bojovat a už vůbec neočekával, že se tu objeví Clarissa. Nehledě na jeho masku. Tohle mu nehraje do karet a on to ví. Jestli máme někdy šanci ho porazit nebo alespoň umlčet, je to teď.

„A pustit moji Mehiemku," dodala jsem. El už sebou neházela, jenom na mě zírala stejným pohledem, jako když jsem přenesla jen Willa s Anel. Naprosto nechápavě s podezřením na to, že mám mentální nemoc. Myslím, že kdyby mohla plácla by se rukou do čela.

„Jak si přejete Vaše Výsosti. Útok!" Štěkl na své vojsko.

A tak to začalo.

I know. Nevydávám pravidelně, ale je toho teď hodně.
1) Postupovky z praxí - písemný už mám za sebou a praktický před sebou (pro ty, co nevědí, co to je tak zkouška z učiva dvou let)

2) Postupovky z anatomie

3) Dělám na projektu, který když vyjde, tak se to všichni dozvíte a když nevyjde, tak jsem se ještě nerozhodla, co budu vlastně dělat :DD

Takže doufám, že to pochopíte a snad se vám tahle kapitola líbila ♥

Jste ti nejúžasnější čtenáři ♥
Love you all♥

-Vaše Eli♥