Rossela ✅

VIII.

Seděla jsem na něčem dřevěném, co vypadalo trochu jako dlouhá krabice na šaty a pozorovala oceán. S touto cestou jsem naprosto nesouhlasila. Nevěřím Ashovi a přesto jsem teď na jeho lodi a pluju směrem, jakým on chce. Může s námi plout přímo do náruče smrti a já bych tomu nemohla zabránit. Will se ještě k tomu choval divně. Neustále těkal pohledem mezi mnou a Ashem a chvíli se tvářil zmateně, pak naštvaně a pak zoufale. Nechápala jsem, co se mu honí hlavou, ale když jsem se ho zeptala odbil mě s tím, že to nic není, že mu jenom dělá starosti, co s námi bude. Nechala jsem mu to. Ať mi to klidně neříká. Obětoval kvůli mně všechno, má právo si aspoň něco nechat pro sebe. Kdyby nebylo mě, žil by teď v Patriu, asi ne úplně šťastný, ale s největší pravděpodobností v bezpečí. Zatímco teď moc v bezpečí není. Po lodi pobíhalo okolo 10 lidí a pořád něco dělali, nerozumím lodím, takže vlastně nemám nejmenší tušení, co doopravdy dělají, ale to nevadí. I kdyby dělali něco špatného, jak bych je mohla zastavila na širém moři?

„Je obdivuhodné, jak je ti Will oddaný," promluvil Ash a následně se opřel o zábradlí, které má na lodi určitě nějaké speciální oslovení.

„Jsme kamarádi již od dětství," vysvětlila jsem mu, jako kdyby to vysvětlovalo vše.

„Kamarádi," zasmál se a zavrtěl hlavou.

„Proč se směješ?" Nechápala jsem. Pořád jsem nevěděla, zda se mi líbí, jak se mnou Ash mluví neformálně nebo ne. Bylo příjemné, že zná věštbu, ale ne mě osobně, a přesto se mě nebojí.

„Protože se jako kamarádi nechováte," vysvětlil jako by to bylo nad slunce jasné.

„Chováme se jako kamarádi, je zasnoubený s mojí sestrou." Potlačila jsem protočení očima. Tohle přece musí vědět. Všichni v Patriu to vědí a on sice není z Patria, ale když ví, kdo jsme, tak musí vědět i tohle.

„Sestrou, jasně," přikývl a zašklebil se na mě s úsměvem na tváři. Nechápavě jsem zamrkala. Co tím myslí? Samozřejmě, že je s Mirabeth zasnoubený. Jasně, chvíli byl i se mnou, ale potom se to změnilo, takže teď je s Mir. Teda, možná už vlastně není, potom, co jsme utekli.

„Byla jsi už někdy zamilovaná?" Zeptal se mě s již zcela vážnou tváří. Podívala jsem se na něho pohledem, jestli si dělá legraci. On však zcela vážně očekával mou odpověď. Nechtěla jsem odpovědět. Většina princezen v mém věku byla již dávno zasnoubená nebo dokonce vdaná. Všechny se snažily do svých ženichů zamilovat, aby mohly žít šťastně, ale já? Já byla jiný příklad.

„Od svých sedmi let, jsem zamčená v cele, co myslíš?" Sklopila jsem pohled k zemi. Nerada jsem se o lásce bavila. Ráda jsem o ní četla v knížkách, ale již jsem vzdala svůj pohádkový příběh. Všechno jsou to jen pohádky, které končí zásadně šťastně, ale jak by můj příběh mohl skončit šťastně?

„Tudíž ještě nevíš, co je to láska, ale poznáš to. Říkám ti, že ten kluk támhle, je do tebe zamilovaný a chránil by tě klidně i svým životem," usmál se mile a tím dal pryč svou masku pána situace. Nyní vypadal i docela sympaticky. Hlavou kývl k Willovi, který stál na samotném konci lodi. Ruce měl opřené o zábradlí a o ruce opřenou bradu, tak že se díval na ubíhající oceán. Nedokázala jsem si představit, že by do mě byl zamilovaný. Chrání mě, protože jsem jeho nejlepší kamarádka. Už jednou mi to říkal. Nic víc v tom není.

„Ty jsi byl někdy zamilovaný?" Podívala jsem se zpět na něho. Nevěděla jsem, co mu na jeho teorii odpovědět. Na tváři se mu vynořil přihlouplý šťastný úsměv a přikývl.

„Jmenuje se Anelí a je to nejlepší, co na světě mám," vytáhl si zpod košile řetízek s prstýnkem jako přívěskem. Sundal si ho, abych si jej mohla prohlédnout. Vzala jsem ho z jeho napřažené ruky a palcem jemně prstýnek pohladila. Byl krásný. Kroužek byl zlatý a uprostřed byl kamínek, ze kterého poté vycházely zlaté části, které dohromady tvořili vzhled květiny. Byla trochu podobná té, kterou často kreslím. Zajímavá shoda náhod.