Hunger Games/ Larry

18. kapitola

Pohled Harryho:

Sedl jsem si na sedačku , která je ihned vedle výtahu do arény. Měl jsem na sobě obyčejné černé kalhoty, maskáčovou bundu a obyčejné triko. Vlasy jsem měl v typyckém drdůlku, a na nohou jsem měl dost kvalitní boty z kůže.

Z kapsy u bundy jsem vytáhl dvě fotky. Jedna fotka byla Louise, a ta druhá fotka byla našeho miminka. Je to zvláštní. Před týdnem jsem Louise vnímal jako protivníka v aréně, a teď ho vnímám jako matku nebo spíše otce našeho dítěte co je ve vnitř něj. Stejně je to zajíměvé. Nikdy, ale opravdu nikdy jsem neslyšel o tom, že by mohl být těhotný muž. Stalo se to, a já jsem za to rád. Zatraceně hodně rád. Teď mám ještě větší důvod proč chci vyhrát, a přežít ty hry. Chci vyhrát pro Louise , a pro naše miminko. Jakmile se blížil nějaký mírotvorce, tak jsem ty fotky uklidil zpět. Vyzval mě k tomu, abych vešel do toho proskleného výtahu, takže jsem vstal ze sedačky, a přikývl. Přešel jsem k výtahu, a zastavil jsem se u něj. Nadechl jsem se a zavřel oči. S vydechnutím jsem je znovu otevřel,a vešel do toho výtahu. Jakmile jsem tam vešel, tak se uavřel, a nebylo možné už z něj vystoupit. Začal jsem být dost nervózní, ale tak kdo by nebyl ? Upřímně nikdo. Je to takový pro mě dost neznámý pocit, ale rozhodně neříkám že je špatný, jen v tuhle chvíli bych ten pocit opravdu nechtěl.

Výtah mě dostal až nahoru na po povrch arény. Musel jsem stát z vyznačeném kruhu, protože když bych šlápl mimo něj tak by to pro mě byl konec. Spustilo se odpočítávání, a já se tu začal rozhlížet. Už zbvývalo jen deset sekund do začátku, tak jsem se psychycky připravil. Najednou jsem uslyšel ránu, a dost jsem se lekl, a podíval na pravo, kde se v louži krve válela mrtvá dívka. Buď si neuvědomila, že jakmile se pohne a přešlápne okraj kruhu takže vybuchnou miny pod ní, a nebo to udělala naschvál. Možná prostě věděla, že to nezvládne.

V rychlosti jsem vyběhnul směrem k rohu hojnosti , a vzal si meč. Splátci z druhého kraje mě napodobily, akorát si vzaly jiné zbraně . Nějaký kluk se pokoušel ukrást batok, který byl blízko mě. Doběhl jsem k tomu klukovi, a ušklíbl jsem se. V rychlosti jsem do něj zabodl meč, a on se skácel na zem. Batoh jsem vzal , a dal si ho na záda. Ještě jsem zabil asi čtyři splátce, co si mysleli, že mě dokáží porazit, a šel k rohu hojnosti. Tam už byli ty dva slátci z druhého kraje, tak jsem se k nim připojil. Měl jsem takový divný pocit. Prostě pocit, že na mě někdo kouká. Otřásl jsem se, a porozhédl jsem se tu. Viděl jsem pohyb v rohu hojnosti. Ušklíbl jsem se nad tím, kdo tam mohl být, a šel jsem dovnitř. Ti dva se na mě nechápavě podívali, ale nic neřekli, a ani nenamítali. Prostě mě jen pozorovaly. Zašel jsem za kovové bedny, a tam byl tak šestnáctiletý kluk. Podle čísla jsem poznal, že je z pátého kraje.

"Prosím nezabíjejte mě " zaprosil zoufale, a měl slzy na krajíčku, a to doslova. "A to jako proč ? " řekl jsem pobaveně . "Chci žít " vyhrkl. "Řeknu ti tajemství ano? To tady chceme všichni, ale jen jednomu se to podaří, ale ty to rozhodně nejsi " řekl jsem , a tím mečem jsem ho probodl. Ano jsem vrah, nechutnej vrah co zabíjí lidi. Když bych nemusel tak bych to neudělal. Musím, ale vyhrát. Musím vyhrát kvůli Louisovi a našemu miminku. Také i kvůli rodičům, a mé sestře. Já prostě musím vyhrát!

Ahoj tak snad se vám dnešní kapitola líbila :)