25. Kapitola

437 50 14
                                    

Zazněl výstřel z děla , a já se probudil dost vylekaný. Díky tomu jsem se praštil do hlavy , a mou hlavou projela palčivá bolest . V tichosti jsem si zanadával a do ruky vzal dva nože , a vyšel z mé bezpečné místnůstky .

Prošel jsem úzkou částí ve skále , a podíval se na teď už temnou oblohu , kde zněla hudba plus se ukazovaly fotky mrtvých splátců . Zemřeli ti dva z druhého kraje neboli mí spojenci . Bylo mi jasné , že zemřou a nemohl jsem je varovat tak trochu i kvůli mému budoucímu vítězství .

Z ničeho nic jsem slyšel smích nějaké holky . Upřímně ? Znělo to děsivě a temně . Ten smích byl opravdu dost šílený a děsivý . Natiskl jsem se na zeď jeskyně a zadržel dech . Dost jsem se bál což nepopírám . V ruce jsem svýral dost pevně nůž a byl připravený jím hodit . Lehce jsem vykoukl a viděl siluletu té ženy . Nadechl jsem se a podíval jsem se nejprve na ten nůž a pak na tu ženu . Vydechl jsem abych se uklidnil , a s nádechem jsem vrhl ten nůž . Celou tu dobu co letěl ten nůž jsem měl skouslý ret a byl dost nervózní. Měl jsem i zatajený dech div jsem se neudusil.         Nůž prolítl ženou jako nic, a já si díky tomu uvědomil, že je to jen hologram.  Prostě a jednoduše neexistovala, a  stvořily jí tvůrci her. Hlasitě jsem polkl když se otočila , a šla pomalým krokem ke mě. Dívala se mi do očí . Nevěděl jsem co dělat jelikož jsem byl vlastně v pasti a nedalo se nic moc co dělat. Navíc moje nohy mi daly výpověď, a nechtěli jít. Mozek mi říkal ' uteč a zachraň se'    , avšak zbytek těla říkal 'notak víš, že jsi v háji zabije tě' . Vyděšeně jsem se díval, a nebyl ničeho schopen. Ta žena se ke blížila, a mě po zádech přejel mrazivý pocit. Najednou byla u mě, a chtěla na mě sáhnout. Najednou jak na zavolání zmizela. Zmizela a byla pryč. Byl jsem za to opravdu rád , protože to byl hrozný pocit.

Vrátil jsem se do mého úkrytu,  a vytáhl z kapsy bundy ty dvě dokonalé Fotky.  Byla to fotka Louise, a nevím ta fotka mi vždy udělá sama od sebe úsměv na tváři. Přejel jsem prstem po místě , kde má obličej, a spadla mi jedna neposedná slza. Bylo mi líto, že u něj teď nejsem. V rychlosti jsem slzu setřel, a podíval se na druhou fotku , která byla z ulrazvuku. Přejel jsem po tečce na fotce co byla buď má dcera, a nebo můj syn. Začal jsem se bát toho, že by mohla být možnost že bych svoje miminko nikdy neviděl, nebyl bych u porodu , nebyl nikde. Jediný kontakt by mohl třeba být i ten, že by mi Louis s naším miminkem chodil na hrob. Musel jsem to všechno v hlavě zamítnout. Nesmí se to stát, nesmím zemřít prostě nesmím ! Nemohu je opustit. Uvědomil jsem si, že brzy nás budou chtít pozabíjet a nebo si s námi tvůrci hrát. 

Zbalil jsem si věci, a ještě jsem se najedl. Samozřejmě jsem si dal jen kousek müsli tyčinky , a zbytek jsem si nechal na pak. Na záda jsem si dal batoh, a vyrazil jsem. Musel jsem se zbavit přebytečných splátců.


Nová kapitola upřímně s ní nejsem tolik spokojená, ale snad se vám líbí :)

Hunger Games/ LarryKde žijí příběhy. Začni objevovat