Hunger Games/ Larry

37. Kapitola

"Chyběli jste mi " vydechl jsem , když jsme rozpojily naše rty . Nelhal jsem , byla to pravda .  "Ty nám také " uculil se Louis a já byl rád , že tento kluk a miminko uvnitř něj jsou jenom moji . Pohled mi sklouzl na Louise bříško ke kterému jsem se sklonil .

"Ahoj prcku táta je s vámi a už od vás neodejde " řekl jsem s úsměvem a vyhrnul Louise tričko a hladil prcka skrz kůži . "Těším se až si ho pochováme " usmál jsem se a podíval se na Louise . "Jo to já také bude to super , ale jak můžeš vědět že to bude on ? Copak nebudeš rád i když by to byla holčička?" Zamračil se. "Zlato takhle jsem to nemyslel " povzdechl jsem si . "Budu rád ať to bude holčička či chlapeček hlavně že je naše " vysvětlil jsem . "To je dobře ,protože zatím nevíme jaké pohlaví to bude " usmál se. "Necháme se překvapit a je to vyřešený " řekl jsem a Louis souhlasně přikývl .

Šli jsme do ložnice a já si skousl ret když jsem viděl Louise . Rozepl jsem mu pásek u kalhot a byl jsem dost nadržený , on se nijak nebránil a já mu pomalu , ale jistě začal stahovat kalhoty . Zatajil jsem dech a začali mi z očí padat slzy , když jsem viděl jeho od žiletky pořezané nohy . Nevěřícně jsem na to hleděl , a rukou jsem začal sahat na rány . Ranilo mě to , že si ubližoval a ještě tímto způsobem . Chtěl jsem něco říct , ale on zezelenal a běžel do koupelny . Chtěl za sebou zabouchnout abych se k němu nedostal ale to se mu nepodvedlo . Přiběhl jsem za ním a mezitím co zvracel jsem ho hladil po zádech. Pod mou rukou se třáslo celé jeho tělo a bylo mi ho zatraceně hodně líto .

"Zlato měli by jsme s tím jít k doktorovi " promluvil jsem , když se vyzvracel ještě dvakrát a on začal nesouhlasně vrtět hlavou ze strany na stranu .

"Ne , Harry nikam nepůjdu jsem v pořádku " namítl a já ho dal do vany a začal vlažnou vodou koupat . Nemohl jsem svoje dvě lásky nechat špinavé . "Louisi něco se děje takže půjdeš " řekl jsem nekompromisně. Dokoupal jsem ho a zabalil do ručníku , opatrně jako princeznu jsem ho v náruči odnesl do ložnice a přešel ke skříňi . Vzal jsem klasické oblečení ve kterém se bude cítit v pořádku a oblékl jsem ho do toho . "Harry umím se o sebe postarat a obléct se " namítl Louis "vím , že ano ale chci se o tebe tedy vás starat takže mě nech " usmál jsem se a on si povzdechl a neochotně přikývl .

"Je to pravda ?" Zeptal jsem se Louise se slzami v očích když jsme byli u doktora co řekl že se jedná u Louise u bulimii . Cítil jsem se hrozně přeci jen jedná se o mé dvě lásky o které nehodlám přijít . "A - asi ano " vydechl a sklopil zrak na zem přesněji na jeho boty ve kterých neměl opět ponožky , nechápu v tomto směru jeho logiku ale tak co se dá dělat . "Ale proč ?" šeptl jsem a setřel si několik slz . "Bál jsem se , že jakmile přijdeš z arény , že mě nebudeš chtít jelikož jsem přibral hodně kilo. Byl a i jsem zatraceně tlustý a nechápu jak semnou můžeš vůbec vydržet vždyť můžeš mít kteréhokoliv kluka chceš tak proč já ?" Zeptal se a začal brečet a já ho objal . Bál se že bych ho opustil . Speciálně jeho bych nikdy neopustil. Hladil jsem ho po zádech na uklidnění a přesunul do mého klína aby na mě seděl .

"Víš proč miluju tebe ? Protože ty jsi jiný než ostatní kluci a jsi prostě originální . Už jen to , že nenosíš v botech ponožky je jiné a já miluju tvou originalitu . Louisi viděl jsem tě tehdy už v našem kraji , ale nikdy jsem za tebou nešel víš proč ? Protože jsem  byl idiot co neměl na to odvahu každopádně tím , že jsi se dostal do her jsi mi konečně dal možnost tě poznat osobně . Už od samého začátku jsem měl v hlavě plán , že ty musíš přežít a já hold zemřu a pak jsem s tím i počítal . Hlavně , když jsme zjistily , že budeme rodiče tak pro mě bylo hlavní aby jste vy dva byli v pořádku . Miluju tě a opravdu nejsi a ani nebudeš tlustý . Hlavně teď je to magické období , kdy se budeš zakulacovat což je jasné a pochopitelné . Počítej s tím , že si vás budu rozmazlovat jelikož jste moji . A pokud budeš po porodu chtít , tak spolu budeme chodit běhat ale to je až v budoucnu . Teď mi slib , že už nebudeš zvracet a budeš jíst . Musíš jíst kvůli mě , tvé rodině a našemu malému miminku co je uvnitř tebe . Miluju vás dva a jak vidíš přežil jsem kvůli vám a naději , že jakmile se vrátím tak vás uvidím . Jsi nádherný a trochu nebo hodně kilo navíc mi u tebe nikdy vadit nebude " dořekl jsem můj monolog a on se na mě překvapeně a zároveň láskyplně podíval . Ihned spojil naše rty a já byl rád , že na začátku toho mého monologu ten doktor odešel pryč .

"My tebe také milujeme a myslel jsi to vážně ? " usmál se a stekla mu slza štěstí po tváři . "Ano myslel jsem všechno smrtelně vážně " usmál jsem se a slzu mu setřel kapesníčkem . "Slibuji , že se zvracením přestanu " usmál se po chvilce a já byl v tu chvíli zatraceně hodně šťastný ,tak kdo by nebyl , že ano . "To jsem rád " uculil jsem se .

Snad se vám kapitola líbí ❤️