Stalkerka ✔

27.

Sobota

,,El." řeknu jí bezmocně. Je u mě v pokoji a snaží se mě 'utěšit', bohužel jí to moc nejde. Podle mého názoru brečím ještě víc než předtím. Nechci se dívat na to jak zrovna ona bude vychovávat dítě.

,,No tak, tak si třeba mysli že on neexistuje." radí mi další z mnoha jejích rad, které se nedají vůbec použít.

,,Ale on existuje, v tom je ten problém. Existuje a nenávidí mě. Proč jsem ho kdy sledovala." popotáhnu a vezmu si další papírový kapesník z krabičky.

,,No, ale svět se nezboří." řekne mi pozitivně. Podívám se na ní vraždícím pohledem.

,,Zbořil se, kdyby se nezbořil, tak tady nesedím na posteli plné papírových kapesníků." řeknu jí a hlasitě se vysmrkám.

,,On si tě nezaslouží." řekne mi a pohladí mě po stehně. Znovu se na ní naštvaně podívám.

,,To ti teda děkuji, že mi říkáš, že on má na lepší."

,,Ale tak jsem to vůbec nemyslela." protočí nad de mnou očima. ,,Že ty máš na lepší, ne on."

,,A neříkala jsi nedávno: ,,Jste pro sebe jak stvořený."?" zeptám se jí.

,,Hele já se tě tady snažím utěšit, to že mi to nejde vidím. Tak mi to nedělej těžší." hodí po mně nástavby pohled.

,,Promiň, ale taktika, zemřel a už ho nikdy v životě neuvidíš, nefunguje. To budu brečet ještě víc." zasměju se a hodím po ní kapesník.

,,To asi ne. Hej!" taky se zasměje a kapesník mi hodí na zpět. Takhle to opakujeme až z toho vznikne válka.

,,Do střehu monsieur kapesník!" řekne Eleanor a elegantně po mně hodí kapesník.

,,Braň se!" stoupnu si na postel a hazím po ní jeden kapesník za druhým. Ona to pochopí tak, že má seskočit z postele na koberec a vracet mi údery.

,,Madame Emmo Carpenter. Je nám líto, ale nějak vám dochází munice." řekne mi vznešeně a hodí po mně pět, už použitých kapesníků.

,,To se tedy pletete." řeknu a z nočního stolku vyndám další balení. ,,Má matka koupila do zásoby."

,,OH ne!" vykřikne a schová se za točící židli. ,,Musím zavolat posily. Thomasi!" vykřikne, ikdyž ví že jí může těžko slyšet. Právě teď má fotbalový zápas. ,,Kde je teď, když ho potřebuji." řekne si sama pro sebe.

,,To je tvůj konec." řeknu jí a hodin po ní celou náruč kapesníků.

,,Nee." řekne. Uvědomí si, že má víc možností. Jedna z nich je útěk. ,,Živou mě nikdy nedostanete." řekne mi hlášky z filmu a utíká pryč z mého pokoje. A tak se naše válka přesunula do celého domu.

Kuchyň - házeli jsme po sobě bonbóny, co se nacházeli v misce. Původně byli jen pro mě, abych měla něco na nervy, ale teď sloužili jako granáty.

Obývací pokoj - moje jamka má ráda malé polštářky, proto jich máme po domě asi milion a v obývacím pokoji jich je nejvíce. Toho jsme využili a házeli je po sobě.

Zahrada - ano, dostali jsme se i na zahradu. Tam jsme si vybrali stříkací pistole na vodu. A opravdová válka mohla začít. Já byla na jedné straně záhonu (jen ne u růží!) a Eleanor u našeho bazénu, co je v zemi. Chrání jí menší zídka u kamene cesty, mě chrání jen keř s kytkou, která nevím jak se jmenuje, ale vypadá jako kapradí. Kdo ví, třeba to kapradí je.

,,Vzdej se!" vykřikne na mě nahlas Eleanor. ,,Jinak poznáš co to je být celá mokrá." řekne a namíří na mě pistolí.

,,To samé platí i pro tebe!" vrátím jí to a zaměřím se na její cíl. Zmáčknu spoušť a jen pozoruji pramínek vody, který na ní míří. Mám z toho dobrý pocit. Dokonce jsem z toho všeho zapomněla i na Felixe.

,,Emmo!" vykřikne a otře si obličej. ,,Víš že i tak prohráváš?!" zasměje se mi. Měla pravdu, pořád jsem měla mokré oblečení, na rozdíl od ní.

Nereaguji na to co právě řekla a mířím k další kytce, co nevím jak se jmenuje, ale na druhou stranu jsem blíž k Eleanor. Dochází mi voda v pistoli a musím ji někde vzít. Nejlépe z bazénu.

Rychle odšroubuju nádobu na vodu a podívám se na El. Dívá se tam kde jsem byla, netuší že jsem se přemístila. Rychle běžím k bazénu, naberu vodu a běžím zpět ke svému místu.

Je to trochu jako Hunger Games. Musíš to vše udělat tak, aby tě někdo nezabil a neviděl. Pokud tě viděl tak utíkat, ale pokud tě zabil, není už kam utíkat. Prostě jste mrtvý. To asi nebylo nejlepší přirovnání, že?

,,Copak to tady slyším." ozve se za plotem. Obě dvě se tam na povel podíváme a připravujeme se na nejhorší. A to paní Abbotovou, sousedku, která nesnáší sebemenší hluk a to i přesto, že je skoro hluchá.

Eleanor a já jsme tiché jako myšky, už dávno nejsme malé děti, ale víme že tato paní je schopná dotáhnout nás za uši až k mamce do práce.

Mám paní Abbotovou ráda, ale mohla by si zapamatovat že k zábavě někdy potřebujete hluk. Možná proto strávil Max většinu času u nás doma. Aby neposlouchal výčitky jeho babičky. I tak mi ho není líto.

,,A najednou je ticho jako v hrobě." zasměje se ten dotyčný a vykoukne na nás přes plot jeho hlava. Čí hlava? Můžete hádat.

,,To jsi jen ty." úlevně si oddychne Eleanor a postaví se do normální polohy.

,,Jen já, to budu brát jako urážku." ušklíbne se a podívá se na mě.  ,,Slyšel jsem fámy že už nechodíš s Doctorem." zářivě se usměje Max.

,,A co je ti potom?" nadzvednu obočí.

,,Nic, jen že jsi volná. A jen moje-"

,,Není tvoje." skočí mu do toho Eleanor a naštvaně se na něj podívá. ,,Není nikoho, není majetek, aby někomu patřila."

,,A navíc kdo říká že s ním nechodím?" zeptám se ho se zájmem. ,,Já tedy nikoho neslyšela."

,,Napsal to sám na Facebook. Nezadaný." ušklíbne se a mrknul. Vážně teď na mě mrknul?

To ale teď neřeším, neboť mi byla sdělena zcela nová informace. Jak jako že si změnil status na nezadaný?! Začnu vyšilovat. Možná by mě to nemělo zajímat, ale také se mě to týká!

Rychle se otočím a utíkám do svého pokoje. Překonám překážky a vrazím do svého pokoje. Sednu si na židli k počítači a s klepající se rukou najedu na Facebook. Zadám Felix Doctor do vyhledávače a čekám. Kliknu na jeho profil a sjedu dolů.

Přidal to asi před hodinou

Nezadaný/á