Stalkerka ✔

30.

,,Ten hajzl!" ulevím si nahlas a kopnu do odpadkového koše na plasty.

,,To víme, nadáváš na něj celou hodinu a teď už i přestávku, ale prosím, jsem služba a já nechci uklízet koš co vysypeš kvůli svému vzteku." prohodí Eleanor a narovná koš.

,,Ale jak to mohli udělat? Věděl snad že já se na jeho Instagram nedostanu, tak tam naschvál dal tu fotku?!" řeknu naštvaně a chystám se znovu kopnout do koše, ale má kamarádka mě v čas zastaví.

,,Stop, koš z toho můžeš vynechat. On za nic z toho nemůže." řekne mi naprosto klidně.

,,Ale Felix ano! Nevím jak jsem do něj pohla být takový blázen." pokroutim očima a otráveně si sednu do své lavice. Max se na mě jen usměje, jako by měl to co chtěl.

,,Konečně, celou dobu tady myslíš nad tím jak na něj zapomenout a hele. Ona na to stačí jedna jediná fotka-" výtězně se El usměje a také si sedne vedle mě.

,,Ale já ho pořád miluju." skočím jí do toho a založím si ruce na prsou.

,,Dobře, tak to jsme zase úplně na začátku." řekne vyčerpaně El a lehne si na lavici, tak jak to dělá dost často.

Začalo zvonit na hodinu matematiky, na kterou máme učitelku Gropfovou. Máme takový malý signál, který nám sama vysvětlila, jak poznat že dneska bude zkoušet. Ten sygnál je křiklavě zelený šatek na krku. Od jeho barvy nejen všichni odvrátí pohled pryč, ale dokonce je tak účiný že všichni své pohledu upřou do svých sešitů. Snad kromě mě a Sebastiana.

El si všimne šátku a hned začne listovat ve svém sešitě. Posledně jsme rýsovali. Zrovna vždycky když učitelka zkouší, tak to ona nechápe. Snažila jsem se jí to několikrát vysvětlit, ale jí to hlava nebere.

,,Sednout." řekne nam učitelka a my si hned sedneme. Třídou se ozýva šuštění papírů od sešitů. Listovaní a bezmocné naříkaní. Otočím se na Maxe, ten se dokonce i mohlí. Přeci to zas tak těžké být nemůže, nebo se mi to jen zdá?

,,Takže dnes si vyzkoušíme někoho u tabule." usměje se učitelka a ze skříně vyndá rýsovací pomůcky na tabili. Otočím se do zbytku třídy a nestačím se divit, všichni mají opravdu hlavu zabořenou v sešitech.

,,Dnes je 11. K tomu připočteme 5 to je 16 a to znamená-" začne pomalu listovat ve svém sešitě. ,,Že k tabuli půjďe slečna Legend." usmála se na El.

Všichni až na mou sousedku si hlasitě oddechli. El se pomalu zvedne k tabuli.

,,Eleanor, zapiš konstrukci, náčrt a narýsuj lichoběžník o velikosti..."

------------------

,,Uff, mám trojku." řekne vyčerpaně El a sedne si vedle mě.

,,Měla jsi to jen tak tak."

,,Snažila jsem se."

,,Vždyť ani nevíš jak vypadá lichoběžník." řeknu jí a mám co dělat, abych se nezačala smát.

,,A ty zase nevíš co znamená zapomenout na Felixe." vrátí mi to a ukáže na můj sešit. Dobře, přiznávám. Zapomenout na něj bude hodně velký oříšek. ,,Máš po celém sesitě napsáno Felix, Felda, Felix a… vážně? Felísek?!" ukáže do rohu mého sešitu, kde je plno srdíček.

,,Nojo, nedaří se mi to. Vždycky když jsem mimo tak si kreslím, nemůžu za to že můj mozek má v hlavě uložené jen jméno Felix." bráním se a zvednu ruce na obranu.

,,Emmo?"

,,Ano?" zeptám se jí nechápavě.

,,Proč máš po celé levé ruce napsáno zase jeho jméno?" chytne mě za ruku a ukazuje všechno co na ní mám. ,,Samí Felix. A zase tady máš Felíska." protočí očima a pustí mou ruku.

,,Já za to nemůžu." řeknu bezmocně. ,,Za to může má hlava."

,,Za to nemůže tvá hlava, ale tvé srdce." neodpustí si svou poznámku El.

,,Tak co mám podle tebe dělat?"

,,Zapomenout?" navrhne mi.

,,A o co se tady celou dobu snažím?" rozhodím rukama. V tu dobu se otočí Max a podívá se na mou ruku. Jak jinak, zamračí se na mě.

,,Takže uděláme z toho terapii. Přeskočíme z dobrý den rovnou na to co tě trápí." pobídne mě.

,,Trápí mě to že nemůžu zapomenout na jednoho kluka co mi dal kopačky." řeknu jí.

,,No, to jsou normální problémy dívek v tvém věku." řekne profesiálně.

,,El, kde ses naučila takhle mluvit?" podivím se nad jejími slovy.

,,Sleduju telku, ne?" usměje se a pak zase nasadí profesiální pohled.

,,Začneme krokem číslo jedna, zbavit se vzpomínek." řekne mi.

,,Odebrala jsem si ho z přátel. To musí stačit." zasměju se.

,,Tím mu sice nic neuděláte, ale když vám to pomůže, tak proč ne." zasměje se a tím začne narážet na to co mi říkala nedávno. ,,Dál, zbavit se překážek, ve vašem případě." nadne se ke mě a vezme mou propisku. ,,Vzít propisku, aby jste si nepsala jeho jméno po ruce. Věřte mi, to pomáhá." poradí mi a mou propisku si dá k sobě.

,,Nevím jak to vysvětlíš učitelce, že nemám s čím psát ale jinak proti tomu nic nemám." pokrčím rameny a podívám se k tabuli, kde stojí další na zkoušení.

,,Teď bych skočila na rozptýlení." usmála se na mě.

,,Co tím myslíš-" chci se jí zeptat, ale do našeho hovoru se přidá někdo další. Ne, nebyla to učitelka.

,,Já, já, já. Já se hlásím jako dobrovolník na rozptýlení." rychlostí blesku se k nám z přední lavice otočil Max. Obě dvě na něj házíme nastvané pohledy.

,,Ty? Ani náhodou! Už teď mi lezeš na nervy a to s tebou ani netrávím čas. Už teď jsi vyškrtnut.'' řeknu mu upřímě ale pak se fanešně usměju. ,,Navíc bych tě stejně samou láskou k tobě zabila, tvou mrtvolu bych vzala na pilu a k tomu tě hodila do kyseliny s vysokou koncentrací. Možná bych tě mohla ještě hodit těm medůzám co by tě okamžitě zabili." usměju se na něj.

,,Tak moc tě mám ráda." usměju se na něj.

,,El, co si tím myslela?" zeptám se jí.

,,Potřubuješ nějaký sport, kde bys na něj zapomněla." navrhne mi. ,,Ale to co myslel Max, taky není špatný nápad. Jen by to nemusel být Max, to je pravda." kývne El a podívá se do blba.

,,Nepotřubuju nějakého kluka. Já chci Felixe." řeknu jí.

,,Ne ne ne, to je chyba, ty nechceš Felixe. Ty na něj chceš zapomenout." připomene mi.

Nemyslet na něj, to asi nebude tak jednoduché no.