Znáte ten pocit, když do něčeho vložíte veškeré svoje úsilí, a když už to konečně vypadá, že už budete žít spokojeně bez dalších komplikací, tak se to všechno pokazí? Jako kdybyste stavěli velký hrad z písku a najednou přišla vlna a celou vaši práci by spláchla do modrého oceánu? Jako kdybyste strávili celý den snahou o napsání nějakého příběhu, ale nakonec zjistili, že kvůli jedné malé nejasnosti je celý příběh nesmysl a vy to musíte přepsat celé od začátku? Od nuly? Přesně tak se teď cítila i Danielle, která právě nechávala procházet vstupními dveřmi muže, před kterým se dlouhá léta schovávala. Všechno bylo najednou tak... zbytečné.
V hlavě jí běhala jedna myšlenka za druhou a ona je nemohla poskládat nějak smysluplně dohromady. Srdce jí podivně bušilo, a i když na venek vypadala naprosto klidně, uvnitř to v ní vřelo.
A Niall na tom nebyl o moc lépe. Věděl, že je ještě naštvaný, jenže když hnědovlásku uviděl, jako by na to zapomněl. Tohle se mu ještě nikdy nestalo a nelíbilo se mu to.
„Nezouvejte se," usnadnila jim Danielle rozpačité rozhodování a on si jí ještě jednou pořádně prohlédl. Vůbec se nezměnila. Teda až na to, že vypadala mnohem dospěleji a dokonce snad i zkrásněla a to nejen v o obličeji. Na jejím těle nebyl porod vůbec znát, měla krásnou a pevnou postavu a Niall musel nasucho polknout. Nesměl se teď nechat rozházet, jeho mise je získat vysvětlení. Vlastně ani nevěděl čeho. Tak nějak doufal, že mu Danielle vysvětlí všechno. I věci, na něž nemohla znát odpověď.
Něco se mu nalepilo na nohu, a když se podíval dolů, hleděl do očí malého chlapečka, o kterém ještě pořád nevěděl vůbec nic. Seděl mu na noze a objímal jí oběma ručičkama. V Niallovi se najednou objevil takový hřejivý pocit... jako kdyby cítil snad... citové propojení?
Ne, to je nesmysl.
Zatřásl hlavou a chtěl malého klučinu sundat ze své nohy, jenomže když se ten malý andílek usmál, nedokázal to. Místo toho se s lehkým úsměvem rozešel za zbytkem skupiny, co pokračovali dále do domu. Všechno si to zvědavě prohlížel. Na první pohled by poznal, že v tomhle domě žije Danielle.
Všichni došli až k obývacímu pokoji a jakmile spatřili tu spoušť v něm, skoro se jim otevřela pusa dokořán. Jenom Harry se plácl do čela, úplně na to zapomněl.
Celý obývací pokoj byl zasypán různými konfetami, všude se vznášely balónky a na celé zemi byly poházené zbytky balicího papíru a nové a ještě nerozbalené hračky. Uprostřed toho na stolku u gauče seděl dvoupatrový dort, na kterém byly dvě sfouknuté svíčky a nápis: Hodně štěstí, Jamesi.
Dobře, takže jsou mu dva a jmenuje se James... Zvláštní.
Nad podobnými úvahami přemýšlel blonďák. V hlavě si začínal počítat, kdy musela být Danielle těhotná, ale ještě před tím, než se stihl dobrat k číslu, tak ho vyrušil hlas hnědovlásky.
„Kluci, co kdybyste šli s Jamesem na zahradu si zahrát fotbal?" Optala se nervózně hnědovláska a všichni okamžitě pochopili. Harry sundal Jamese z Niallovy nohy a s chápavým pohledem směřujícím k hnědovlásce odešel i s Liamem a Louisem ven z domu.
Niall s Danielle stáli v místnosti a rozpačitě koukali jeden na druhého. Oba dva toho chtěli tolik říct, jenomže najednou se všechno, co by mohli udělat, zdálo špatné a na konci každé volby stál katastrofický scénář. Dívka si nervózně rovnala pramínek vlasů za ucho, žmoulala si rukávy svého svetru (který byl dost podivný, vždyť bylo skoro třicet stupňů), přešlapovala z jedné nohy na druhou a kousala si do rtu. Přeskakovala pohledem z Nialla na podlahu a vždycky na několik vteřin otevřela pusu a nadechla se k tomu, aby začala mluvit, ovšem vždycky pak svá ústa zase zavřela
ČTEŠ
That Life || One Direction FanFic
Fanfiction#pokračování That Girl a That Boy# Dva roky ode dne, kdy Danielle odešla. Dva roky ode dne, kdy si Niall ujasnil své city. Dva roky ode dne, kdy se všechno zkazilo. #### „Vzpomínky jsou štětec a city jsou barvy. Je jen na nás, jakou si s nimi namalu...
