That Life || One Direction FanFic

chapter twenty three

Ráno začínalo jako každé jiné. Slunce vycházelo zhruba ve stejnou dobu jako vždycky a Niall s Danielle leželi skoro v té samé pozici v dívčině bytě. Pouze pár hodin uběhlo od neočekávané žádosti o ruku a pro celý svět to představovalo žhavé téma, všichni o tom mluvili. Někteří se rozplývali nad tím, jak je to romantické a roztomilé, jiní se cítili pobouřeni, že jim to tajili tak dlouho.

Jedna osoba však nezapadala ani do jedné skupiny. Jedna vysoká a černovlasá osoba si to v pět ráno rozzuřeně mířila k bytu svojí nejlepší kamarádky a vůbec se ani neobtěžovala s tím třeba dát dívce vědět, nebo alespoň zazvonit. Ne. Lucile prostě vzala svoje klíče a jako velká voda vpadla do bytu.

Vyběhla schody, a jakmile našla dveře od ložnice hnědovlásky, prudce je otevřela a křikla: „Danielle Alexandro Felicity, okamžitě vstávej!“

Hnědovláska na posteli prudce otevřela oči a rychle vyskočila, přičemž se jí podařilo shodit Nialla z postele. „Co je?“ Ptala se rozespale a čelila naštvanému pohledu své kamarádky.

„Co se děje?“ zopakovala její dotaz Lucile a nezněla u toho ani trochu přátelsky. „Co se děje?! Moje nejlepší kamarádka se zasnoubí a místo toho aby mi zavolala, tak se to musím dozvědět z rádia!“

Danielle pomalu přicházela k vědomí a uvědomovala si, co na ní Lucile vlastně křičí. „Promiň, Lucile, ale já tě nechtěla rušit…“

„S tímhle na mě nechoď, Felicity,“ zamračila se Lucile, „ víš, jak se cítím uražená? Chápeš, i lidi na Filipínách to ví dříve, než já!“

„Co máš proti lidem na Filipínách?“

„Neodváděj téma, Felicity,“ zamračila se Lucile. „Jaké je tvoje racionální vysvětlení k tomu, že si mi nezavolala?“

„Omlouvám se,“ přešla radši rovnou k omluvě hnědovláska a po malých krůčcích přistupovala ke svojí nejlepší kamarádce. „Doopravdy, v tu chvíli jsem nemyslela, a když jsme přijeli domů, zapadla jsem rovnou do postele. Posledních pár dní pro mě nebylo snadných a je pravda, že jsem zapomněla. Omlouvám se, Lucile.“

„Jsem fakt naštvaná.“ Založila si ruce na prsou. „Já jsem za tebou běžela hned, jak jsem mohla.“

„Ale já jsem se dneska za tebou chystala,“ obhajovala se Danielle, „přísahám. Je tu něco, čím si to můžu odčinit?“

Lucile jenom chvíli koukala na svoji kamarádku a potom se usmála: „Odpustím ti, když ti půjdu za svědka.“

Danielle se ušklíbla: „A ty si myslíš, že bych chtěla někoho jiného?“

Po téhle odpovědi si Lucile přitáhla svojí kamarádku do objetí. „Jsem za tebe tak šťastná, ty blázne. Tohle se musí oslavit. Víš co? Dneska máme opožděné Vánoce s klukama a holkama, oslavíme to tam. Sejdeme se ve vile asi tak ve dvě dopoledne? Jo, ve dvě. Tak si to užijte, hrdličky, zatím!“ A v tu chvíli zmizela.

„A kvůi tomuhle nás musela budit v šest ráno?“ ptal se rozespale Niall, který se ještě pořád nezvedl z podlahy. Danielle se zasmála a pomohla mu vstát.

„A to to ještě dopadlo dobře, teď si představ, když se opravdu naštve. Jednou se mnou nemluvila týden.“ Přiznala hnědovláska a zívla si. Mohla se ještě vrátit do postele, jenže jakmile jí něco probudí, už neusne. „Já půjdu chytsta snídani, chceš si jít ještě lehnout?“

Niall zavrtěl hlavou a políbil jí na tvář. „Přece tě nenechám dělat snídani samotnou,“ pak se od ní odtáhl a usmál se.

„Jak myslíš,“ zasmála se dívka a pak se vydala neupravená a neučesaná do kuchyně. Za ten půl rok co s Niallem chodila, si už zvykla před ním chodit rozcuchaná a bez make-upu. Když oba dva došli do kuchyně, vyvstala dost důležitá otázka: Co mají k snídani udělat?