That Life || One Direction FanFic

chapter seventeen

Danielle neměla čas se zabývat Niallovou reakcí na sdělení, že James je jeho syn. Měla dost práce s utěšováním Lucile, která chtěla za blonďákem vypálit a vykřičet se mu do obličeje, že má být přece nadšený a že jí sám říkal, že by s radostí vystupoval jako Jamesův otec, tak na co si teď jako hraje.

Celý den se stal tak nějak rozmazaným. Danielle si matně pamatovala, jak si celý den hrála s Jamesem a dodělávala nějaké písničky. Na konci dne se cítila unavená, však ne fyzicky, ale psychicky. Zase to přestávala zvládat. Když Jamese uložila do postýlky a Lucile doslova vyhodila z bytu (protože Harry měl pro Lucile připraveno velké a romantické rande, ale černovláska kvůli zdraví své kamarádky nechtěla odejít) tak si po několika týdnech uvařila pravou a poctivou čokoládu se šlehačkou a ve svém huňatém svetru pod zadek a v ponožkách se posadila do křesla a pustila Titanic. Zavrtěla se a ještě přes sebe přehodila deku. Dnešní večer si konečně chtěla udělat podle sebe. Jenže někdo, kdo se zrovna trochu opile... no dobře, hodně opile trmácel k jejím dveřím, nevěděl, a docela se o to ani nezajímal. Dívka zrovna sledovala scénu, kde Jack vyhrává lístky na tu překrásnou loď a skoro se už teď rozbrečela, když si pomyslela, co ho na té lodi čeká. Její rozjímání však bylo přerušeno hlasitým bušením na dveře. Zavrčela a rychle šla ke dveřím. To bouchání mohlo vzbudit Jamese.

„Ano?" zeptala se rozmrzele, ale když spatřila postavu stojící za dveřmi, pusa se jí otevřela dokořán. „Nialle?"

„Danielle," zamumlal si spíš pro sebe Niall a skácel se na nebohou hnědovlásku, která ho na poslední chvíli zachytila.

„Co tady děláš?" zeptala se trochu naštvaně a skrčila nos, když se jí do nosu opřel tvrdý odér alkoholu. Podle vůně to bylo jasné. Niall se ještě před hodinou velmi pilně věnoval kamarádce whisky. „A nehluč tak, James už spí."

„James... James..." mumlal zmateně Niall, skoro jako kdyby si nemohl vzpomenout kdo to je. Dívka si povzdechla a zamžourala na hodiny na chodbě.

„Běž domů, Nialle, a přijď, až budeš moct mluvit, jo?" domlouvala mu jako malému dítěti a Niall tedy přikývl a postavil se na svoje nohy. Jakmile však udělal první krok, s hlasitou ránou se skácel na zem a Danielle se chytla na hlavu. Vyběhla v ponožkách za ním a už ho stavěla zpátky na nohy. Niallovi však tohle všechno připadalo strašně vtipné a začal se zvonivě smát.

„Ticho!" okřikla ho Danielle, ale jemu se nechtělo a tak se smál dál. „Takhle ho nemůžu pustit domů," pomyslela si Danielle a chtěla zavolat někomu z kluků, ať si pro něj přijede. Možná by mohl Louis... ale ne, ten je někde s El a vybírají dárek pro Louisovu sestřičku, ti dva ne. A co Liam? Jasně, ten byl někde se Sophií v Americe na módní přehlídce a vrací se až ráno. A Harry má dneska to velké rande a Danielle by radši stála vstříc rozzuřenému lvovi, než Lucile překazit její velkou noc. Povzdechla si, nikdo jiný už asi nezbyl. Bude muset se o Nialla postarat sama.

Přehodila si tedy jeho ruku přes svá ramena a zavalena jeho tíhou se pomalu šinula zpátky ke svému bytu. Zavřela dveře a snažila se Nialla nasměrovat do pokoje pro hosty, ale pak jí došlo, že tam teď vlastně bydlí Lucile. Podrážděně zavrčela a už se jí s Niallem nechtělo scházet schody zase zpět dolů (možná, že žít v dvoupatrovém bytě má taky nějaké nevýhody), tak se rozhodla ho nechat přenocovat ve své vlastní ložnici.

„Musíme. Musíme. Musíme si promluvit," koktal Niall.

„To uděláme, až nebudeš na mol," uzemnila ho Danielle, ale to se mu doopravdy nelíbilo. Nespokojeně svraštil obočí a pokračoval dál.

„Já vím, že jsi naštvaná," ukázal jí do obličeje, který byl celý zamračený. Nejen z toho, že tady mladík dělal hluk a nepořádek, ale taky se zlobila na to, jak zareagoval. Nebo... to nevěděla, její mysl nikdy nebyla zmatenější. „Ale já si to nechal projít hlavou."