That Life || One Direction FanFic

chapter thirty

 „Harry, neviděl si Danielle?" Ptal se Niall, když nemohl svojí manželku nikde najít. Musel se usmát, když si uvědomil, že už je jeho manželka. Harry pro jeho smůlu jenom zavrtěl hlavou v nesouhlas a tak se vydal ptát dalších. Bohužel, nikdo nic neviděl a ani nevypadali nijak zděšeni tím, že Danielle najednou zmizela. Jak sakra může zmizet nevěsta z oslavy, kde je skoro sto lidí tak, aby nikdo nic neviděl?

Už začínal propadat zoufalství, když v tom mu zapípal mobil. Podíval se a nasucho polkl, byla tam esemeska z neznámého čísla. Se strachem jí otevřel.

+020 7226 7823: Jestli chceš Danielle někdy ještě vidět, následuj moje instrukce.

Roztřesenými prsty naťukal odpověď.

Me: Kdo jsi?

+020 7226 7823: Žádné otázky. Její krk vypadá lahodně, jak myslíš, že bude vypadat, až z něj poteče krev?

Niall vyděšeně zíral na telefon a nemohl uvěřit tomu, co si právě přečetl. Chtěl mávnout na někoho z kluků, aby se na to přišli podívat, ale došla mu další zpráva.

+020 7226 7823: Mám ale několik pravidel. Nikomu se o mně ani slovem nezmíníš, pokud nechceš svoji manželku poslat kousek po kousku zabalenou v krabici.

Me: Nech Danielle na pokoji. Co chceš, řekni si o cokoliv.

+020 7226 7823: Tak se mi to líbí. No, pro začátek by možná mohlo stačit dvě stě tisíc liber, co ty na to?

Me: Cokoliv, jen nech Danielle na pokoji.

+020 7226 7823: Peníze vyber a přijď do hotelu, kam jste měli jet na líbánky. Máš na to dvě hodiny. Pospěš si, tvoje manželka se vzpouzí a nemuselo by to dopadnout dobře.

Niall z oslavy vystřelil jako namydlený blesk a okamžitě běžel k autu a jel vybrat peníze, s kterými právě teď seděl v letadle na cestě do Španělska. Celou cestu si skoro rozkousal nehty a jenom potichu brečel. Proč? Co vesmíru udělal, že mu musí Danielle vzít? Ne, musí myslet pozitivně. Předá peníze, a určitě všechno bude v pořádku. Musí.

Cesta letadlem se zdála neúnosně dlouhá, ale nakonec už byl na letišti a vzal si taxi. Za několik minut vystupoval i s kufříkem před hotelem, a když vešel, přišla mu další zpráva.

+020 7226 7823: Ukázal ses pozdě, Nialle.

Přeběhl mu mráz po zádech a podíval se na hodiny. Pozdě... o jednu minutu...

+020 7226 7823: Je konec, Nialle. Jak smutné, že ti nestačila říci poslední sbohem.

Niallovi se zčernalo před očima a skoro na místě omdlel. Rozběhl se k pokoji, který měli zarezervovaný a svůj tlukot srdce slyšel až v uších. Ne... to nemůže být pravda...

Rozrazil dveře do pokoje a jeho zorničky se rozšířily a z očí se spustily slzy. Ne, tohle nemůže být pravda...

„Danielle!"

///\\\

Když si Danielle plánovala líbánky, tak rozhodně neplánovala to, že jí kluci s pomocí holek uspí a pak jí přímo dovlečou do soukromého letadla, co jí odveze na určené místo. Doopravdy, prošvihla skoro celou oslavu a to jenom kvůli tomu, že kluci měli nějaké nevyřízené účty s Niallem a potřebovali mu to nějak vrátit. Nemohla si ani představit, jak se musel cítit Niall a to ještě ani nevěděla, jaké divadlo na něj sehráli. Jediné co, tak jí sebrali telefon a v letadle jí nechali malý vzkaz znící: Neboj se, všechno je v pohodě. S Niallem si něco musíme vyřídit, prostě počkej v hotelu. All the love – H.

Zrovna od Harryho by to doopravdy nečekala, ale dávalo to smysl. Prsty v tom měla určitě Lucile, je to přece česká tradice unášet nevěsty a ženich je pak musí najít. Ona chtěla Niallovi alespoň zavolat, že je v pořádku, ale na recepci jí nechtěli půjčit telefon, protože i tohle si pojistili. Danielle se vracela do pokoje podrážděná, nějak jí to lezlo na nervy.

Trvalo to asi půl hodiny, než se dveře rozletěly a v nich stál Niall s ubrečenýma očima a kufříkem v ruce.

„Danielle!" vykřikl a než se dívka nadála, tak jí svíral v objetí a brečel jí do ramene. „Kde je?"

„Kde je kdo?" ptala se nechápavě Danielle. „A proč máš ten kufřík?"

„Ten únosce," mlel Niall, „posílal mi zprávy, že jestli mu nedonesu dvě stě táců, tak to s tebou dopadne špatně!"

V tu chvíli mu pípla další esemeska a po jejím přečtení mobil vztekle hodil na postel, zhroutil se na židli a nešťastně si dal hlavu do dlaní. Danielle vzala telefon a přečetla si zprávu.

+020 7226 7823: Cha, máme tě! Neboj, Danielle je v pohodě. Lucile si to nemohla odpustit, je to česká tradice, tak snad se nezlobíš. Užijte si líbánky, o Jamese se postaráme. All the love – H

„Já toho Harryho zabiju!" vykřikl Niall a bouchl do stolu. „Málem jsem umřel strachy a dokonce jsem tam nechal i Jamese!"

Danielle k němu přiskočila a rychle ho objala a políbila ho. „Netrap se tím, Nialle, jsou to idioti. Byl to blbý vtip, jsem v pořádku. Co kdybychom na to zapomněli a užili si tuhle dovolenou, co?"

Niall se usmál a polibek jí vrátil. „To zní jako skvělý nápad."

///\\\

Celých čtrnáct dní uběhlo jako nic a Danielle s Niallem už byli zpátky v Anglii a společně s Jamesem jeli domů a ten jim nadšeně vyprávěl zážitky ze svého pobytu u tety Lucile a strejdy Harryho. Danielle, i když se soustředila na synovo vyprávění, tak si nemohl a nevšimnout, že Niall jede někam úplně jinam než k jejímu nebo jeho bytu. Rozhodla se to ale neřešit a dál naslouchala Jamesovu vyprávění. Trvalo to další půl hodinu, než Niall zastvail a nařídil Danielle, aby si zakryla oči. Danielle se ho ptala co blbe, ale on stále naléhal a tak si ty oči nakonec zakryla. Ušla s pomocí Jamese a Nialla asi dvacet metrů a pak se zastavila.

„Tak jo, můžeš je otevřít," oznámil Niall a když si Danielle zvykla na světlo a zaostřila, tak se jí naskytl pohled na nádherný rodinný domek. Nechápavě se podívala na Nialla a ten jí jenom před obličejem zachrastil klíči.

„Náš nový domov, Danielle."

Dívka se na něj nevěřícně podívala, a i když jí na setinu mrzlo, že bydlení nevybírali spolu, tak byla nadšená. Domek vypadal nádherně a podle pohledu Jamese, tak ten si ho taky zamiloval. Danielle se vrhla Niallovi kolem krku a nechala slzy opustit její víčka.

„Jste paka. Oba dva."

Oficiálně poslední kapitola, zbývá už nám jenom epilog. Panebože, jak mně se chce brečet. Víte vy vlastně, že 23. je tomuto příběhu přesně jeden rok? Nechápu, jak jsem se za jeden rok dopracovala z jedné kapitoly až na tři celé díly. Je to pro mně neuvěřitelné, tohle je vlastně moje první trilogie a dokonce That Girl byla knížka, co jsem dokončila. 

Já nevím jak vy, ale já jsem si provázení Danielle s Niallem strašně moc užila a já doufám, že jste rádi, že jste jejich dobrodružství byli součástí. 

Chci poděkovat tolika lidem. Všem, které nadšeně komentovaly a prožívaly emoce se mnou, těm, co mi radili jak bych měla dál pokračovat a všem, co kapitolku označili hvězdičkou. celý tenhle rok byl jedna neuvěřitelná cesta a proto jsem se rozhodla slavnostně vydat epilog 23.7. ve 20:22. Ve stejný čas, jako jsem vydala první kapitolu That Girl a taky ve stejný čas, kdy se naši kluci dali před sedmi lety dohromady. 

Děkuju vám všem moc, jste to nejlepší, co jsem si mohla přát. Jsem tam, kde jsem, jenom pro to, že jste tu vy. bez vás bych si mohla psát "do šuplíku" a tenhle příběh by asi nikdy nespatřil světlo světa. Snad se uvidíme u mé další tvorby a já doufám, že jste si příběh užili. 

S neskonalou úctou a obrovským díky a se s vámi loučí

Vaše milující Sophie