That Life || One Direction FanFic

chapter twenty one

Niall pro jednou poslech dívčinu radu a zůstal v hotelu další dva dny a nechával si všechno projít hlavou. Nedokázal dostat z hlavy jejich rozhovor.

„Ty ho nebereš jako rodinu,“ zkonstatovala Danielle. Nebyla to otázka, holý fakt, který Nialla vyděsil až do morku kostí. „A ani mně tak nebereš.“

„Co to povídáš?“ kysele se uchechtl Niall a svůj pohled zabodl do podlahy. „Jasně, že vás beru jako rodinu.“

Dívka k němu přišla tak blízko, že cítil její tělesné teplo. „Tak se mi podívej do očí a řekni to.“

„Danielle…“

„Řekni to.“

Mladík zvedl pohled a udělal, co mu řekla. Síla těch modrých studní ho naprosto omráčila a on najednou nemohl říct jediné slovo. Nezmohl se na to. Otevřel pusu, ale nic z ní nevyšlo. A to dívce stačilo.

Nedokázal si pomoci. Dokonce se mu zdálo, že to Danielle možná přehnala a mohlo se to řešit jinak… napadaly ho různé scénáře a vysvětlení, ale nejvíce pravděpodobných bylo málo. Například jednou došel k názoru, že vlastně ještě není připravený na to mít vztah a rodinu a Danielle se do všeho moc žene. Dávalo to smysl ve všech ohledech. Jí donutilo mateřství a těhotenství dospět a přeskočit fázi nerozvážného mladého člověka, ale on na rozdíl od ní k tomuto stádiu neměl jak možnost dospět. O Jamesovi nevěděl, nemohl za to, že…

Jakmile se jeho myšlenky začaly ubírat tím směrem, vrazil si imaginární facku. Tímhle se už nechtěl zabývat, byla to minulost a jemu i Danielle přinášela bolestivé vzpomínky. Každopádně jak nad tou svojí teorií čím dál tím víc přemýšlel, tak získával takový umělý pocit, že je s Danielle… z donucení? Aby si nepřišel špatně? Možné to bylo, ale blonďák doufal, že ne. Ne, nemohl si to připustit. Dívku miluje, tím je si jistý… možná jim celý tahle situace s Vánoci přerostla přes hlavu a oba dva reagovali dost přehnaně. Ale na druhou stranu…

Tyhle myšlenky ho neopustily ani na letišti, kdy čekal na svůj let do Anglie a pořád přemítal nad tím, jestli si má zarezervovat letenku do Dublinu, anebo ne. Díval se na tu nabídku letů přes internet snad hodinu, jenže pokaždé když chtěl kliknout na to tlačítko a potvrdit rezervované letenky, nedokázal to. Nemohl, jeho prsty najednou přestaly fungovat. Uložil proto mobilní telefon do svého zavazadla a dal si hlavu do dlaní. Bušilo mu v ní a bzučelo tak moc, jako kdyby tam žil roj včel. Vůbec nespal, pořád se budil a i ve spánku se mu zdálo o Danielle a Jamesovi.

Někdo do něj vrazil a tím ho donutil zvednout hlavu: „Jejda,“ omluvně se usmála malá holčička s panenkou v ruce, „omlouvám se vám, pane. Jste v pořádku?“

Niall se jí chystal odpovědět, ale k holčičce přiběhl muž asi asijského původu: „Tamaro, co tady děláš?“ zeptal se nejdříve holčičky a pak se podíval na Nialla. „Omlouvám se, pane, není vám nic?“

„Jsem v pořádku,“ usmál se Niall a doufal, že z toho nevyšel nějaký škleb.

„Tak to jsem rád,“ usmál se muž, „no, tak vám přeji příjemný let.“ Usmál se a pak se otočil a odcházel s dcerou pryč za její maminkou, která si jí hned převzala a usmála se. Ten pohled už Niall viděl… naprosto identický s tím, co mívala Danielle. Plný něhy a lásky.

Na chvíli se zamyslel a zavzpomínal na to, kdy se James poprvé postavil na malinké lyžičky. Nejdřív pořád padal, ale jakmile na to přišel, jezdil ukázkově. Niall si vzpomínal na ten příjemný pocit na hrudi a na tak velký úsměv, co se mu usídlil na tváři. Byl na svého syna pyšný. Svého syna.
Probral se ze svého zamyšlení a v odrazu jednoho lesklého sloupu uviděl svůj výraz. V tu chvíli mu bylo jasné, co musí udělat.