That Life || One Direction FanFic

chapter sixteen

Danielle s Niallem stáli naproti sobě a nevěděli, jak začít rozhovor. Oba dva se několikrát nadechli a otevřeli pusu, ale pokaždé jí zase zavřeli a pokračovali ve svém mlčení. Konvice už pískala na znamení, že je voda už uvařená, a tak Danielle ze skříňky vytáhla dva hrníčky a dva pytlíky s čajem. Když zalívala čaj, snažila se nějak upokojit svoje myšlenky. V hlavě se jí rodilo několik plánů. Tak například: Vyhodit ho z bytu, omráčit ho, aby se mohla sbalit a odletět do Argentiny, anebo si s ním promluvit jako normální dospělý člověk. Nevěděla, jestli je připravená s ním mluvit. Pokaždé když se na něj podívala, tak jí to připomnělo, co před ním skrývá. Bála se, aby se nepřeřekla a tím mu to neprozradila, nebyl na to připraven.

Co jí nedocházelo, tak to, že Niall na to je připraven. On by i chtěl přijmout zodpovědnost za Jamese, a být jeho táta v pravém slova smyslu. Vodit ho do školky, sledovat jak roste, hrát si s ním… nevěděl, co ho k tomu malému dítěti táhne, ale něco tak silného zažil už jenom u Danielle.

Dívka nechápala, jak mu to ještě nemohlo dojít. Vždyť James byl jeho úplná kopie! Dokonce má i stejné grimasy, vypadá úplně stejně jako Niall v jeho věku!

Nemohla se soustředit, ruka se jí klepala a byla ráda, že v ní udrží lžičku. Do zad jí bodal upřený pohled, který jí způsoboval husí kůži. Atmosféra v místnosti byla každou chvíli hustější a horší, nedala se snést. Zhluboka se nadechla, jako kdyby se na dlouhou dobu chystala potopit, a promluvila.

„Jak se máš?“ rozpačitě začala rozhovor, jenže Niall se nějak neměl k odpovědi. Místo toho položil svojí otázku.

„Proč jsi ráno odešla?“

Dívka se zarazila v pohybu a lžička, co jí vypadla z ruky, se s cinkotem opřela o stěnu hrníčku. Otočila na Nialla hlavu a křečovitě se usmála. „Abych se vyhnula trapnému momentu. Minule to bylo fakt na nic.“

„Proč si myslíš, že by to skončilo jako minule?“ zvýšil mladík trochu hlas. „Copak jsem ti to nikdy neřekl?“

„A co?“ hrála Danielle nechápavou, úsměv na tváři jí ztuhl a její ruce se pohybovaly mnohem rychleji, roztřeseněji a chaotičtěji.

„Já tě miluju, Danielle.“

Dívka se zastavila v pohybu a v mysli se jí vybavila slova, co Niall v noci opakoval. Pořád dokola.

„Jsi tak nádherná.“

„Nenechám tě odejít.“

„Miluju tě.“

Tříštění skla se ozvalo celým pokojem, kdy Danielle nešikovným pohybem ruky shodila hrníček na zem a vylila na sebe všechen horký čaj. To byla momentálně její poslední starost, marně se snažila zadržet slzy, co se jí draly do očí. Její srdce tlouklo tak moc, že se skoro zahojené rány zase začaly otevírat.

„Ne, to není pravda,“ oponovala mu Danielle a koukala se do země. Celá se třásla a nevěděla, co má dělat s rukama. Jak je normálně má?

„Je to pravda, Danielle,“ přišel k ní blonďák a chytl jí ruku, kterou si skoro trhala vlasy, „ale teď mi řekni, miluješ ty mě?“

Dívka jen strnule stála a snažila se sebrat odvahu k tomu, aby se mu podívala do očí.

Niall jí chytl za bradu a hlavu jí zvedl přesně tak, aby se mu mohla podívat přímo do očí. Dívku z toho pohledu skoro zamrazilo, jeho oči byly najednou jiné. Skoro v nich viděla blesky odhodlání a možná někde vzadu bílý obláček… strachu?
„Zeptám se znovu. Miluješ mě?“