That Life || One Direction FanFic

chapter seven

„Dělej, Louisi!" Křičel vystresovaný hnědovlásek na svého kamaráda, který se mu ztratil při výstupu z letadla. Louis byl malý, a tak ho bylo docela těžké najít mezi těmi najednou vysokými lidmi. Harry by přísahal, že v letadle takhle vysocí nebyli.

„Já jsem tady, ty idiote!" Plácnul ho po hlavě jeho kamarád a kudrnáč se na něj zmateně podíval. Byla to pravda, Louis stál vedle něj a už ho tahal pryč z přistávací haly. Oba dva vyběhli z letiště a rozhlíželi se, jestli náhodou neuvidí své dva kamarády. „Támhle jsou," ukázal Louis na blonďatou hlavu, co zrovna nastupovala do taxíku.

„Sakra," zaklel Harry a mávnul na nejbližší taxi. Oba dva padli na sedačku, a když Harry rychle vykřikl adresu hnědovlásky, rozjeli se. Nervózně sledovali cestu a taky jedno taxi před nimi. „Dám vám dvacet dolarů za každou projetou červenou!" Navrhl Harry řidiči, jenže ten se na něj jenom nesouhlasně podíval a zavrtěl hlavou. Už už se chystal něco říct, Louis však stáhl Harryho zpátky na sedačku a vykoktal malou omluvu řidiči a objasnil mu v hodně zkrácené verzi, proč se jeho kamarád chová jako blázen. Jakmile si to muž za volantem všechno vyslechl, zazubil se.

„Tak to jste měli říct hned, že jde o stav nouze!" Pískl zvesela a sešlápl pedál až na podlahu. Louis i Harry se zabořili do sedačky. Kudrnáč se zamračil a vyslal k Louisovi nechápavý a zvědavý pohled, který skoro křičel: Jak si ho přiměl změnit názor?

Louis se zachichotal a jedinou odpověď, kterou Harrymu dal, bylo mrknutí. Nic víc, nic míň.

Taxikář jel doopravdy rychle, porušil snad všechny zásady bezpečné jízdy, ale nakonec přece jenom dojeli před hnědovlásčin domek. Harry v tom zmatku úplně zapomněl Danielle varovat a Louis selhal v tomto taky. Oba dva měli tolik práce s tím, aby se dostali k jejímu domu dřív než Niall, zapomněli, že jeden telefonát by vyřešil všechno.

Po zaplacení sumy vystoupili z taxíku, a když se podívali k domu hnědovlásky, vydechli si. Niall tu ještě nebyl. Oba dva se rozeběhli k domovním dveřím, jenomže v tu chvíli vedle nich zastavilo auta a z něj vyskočil Niall a vzal oba dva své kamarády k zemi. Poté se zvedl, a zatímco se Harry s Louisem vzpamatovávali, vydal se k domu svojí kamarádky sám. Nevěděl, jak by se měl cítit. Naštvaný? Jistě, ale na druhou stranu jí chápal. Nejistý? Samozřejmě, vždyť Danielle se mu před skoro třemi lety vyznala se svými city (sice přes papír, ale přece jen) a i když on si svoje city k ní zachoval, byla zde jistá šance, že dívka už ho vypustila ze své mysli a ze srdce. Téhle myšlenky se děsil, jenomže mnohem víc se děsil toho, že si hnědovláska našla někoho nového. Vypnul hruď a v očích se mu zablesklo odhodlání. I kdyby někoho měla, tak o ni budu bojovat do mého posledního dechu.

To se snadno řekne, jenže těžko udělá.

Niall zaklepal a zazvonil. Ruce se mu najednou lehce zpotily a rozklepaly, úsměv zkřečovatěl, ale hrdinně stál dál. Zdálo se to jako hodiny, klika se však nakonec pohnula. Nervozita stoupala, když však uviděl osobu ve dveřích, krve by se v něm nedořezal.

Koukalo na něj dítě. Malé, roztomilé a hnědovlasé dítě, které si ho zvědavě prohlíželo svýma modroučkýma očičkama. Niall by přísahal, že už je někde viděl, ale nemohl si vzpomenout kde.

„Já tě znám!" Vykřiklo nadšeně dítě a usmálo se tím nejšťastnějším úsměvem, kterým se malé dítě může usmát. „Maminka mi tě ukazovala a mluvila o tobě! Tak ty už nemáš tolik práce? Už budeš s námi, jak mi to maminka slibovala?"

Niall stál jako přikovaný. Nechápal, o čem to malé dítě mluví a ani ho moc neposlouchal. Všechny jeho smysly najednou přestaly fungovat a v jeho hlavě svítil jeden velký červený nápis: „Čí je to dítě?"

„Říkala jsem ti, že ty dveře máš nechat na pokoji!" Ozval se z domu najednou přísný hlas a Niall nasucho polknul. Danielle.

Hnědovláska se objevila ve dveřích, a aniž by se podívala na hosty, tak si vzala to dítě do náruče. Teprve až poté věnovala svůj pohled blonďákovi před domem.

Jakmile se jejich oči střetly, bylo to, jako kdyby oběma projel blesk. Danielle ztuhla na místě a naprázdno otevřela pusu. Srdce se jí rozbušilo a ona se snažila nevypadat moc zoufale, ale její oči mluvily jasně.

Niall na tom nebyl o moc lépe, až na to, že on necítil strach. Byl paralyzovaný z toho, že už zapomněl, jak je Danielle nádherná. A i ve svých velkých svetrech, teplácích, neposedných drdolů a dokonce i dioptrických brýlích, o kterých neměl ani tušení, vypadala nádherně. V krku mu vyschlo. Chtěl něco říct, jenomže nevěděl, co a navíc měl obrovské nutkání jí políbit. Všechny připravované proslovy, co pro ni měl, se mu vypařily z hlavy a všechen vztek zmizel.

Jediný pohled. Jediný pohled a dvě zlomené a odloučené duše se zase spojily v jednu.

„Co tady děláš?" Vykoktala ze sebe najednou dívka. Neznělo to naštvaně ani vyčítavě, jenom vykolejeně, ustrašeně a zoufale. Niall tyhle pocity nechápal, jenže on byl ten, co by se teď měl ptát.

„Co si myslíš? Po skoro třech letech se dozvím, že moji dva nejlepší kamarádi tajily tvoje místo pobytu a ty si myslíš, že za tebou nepojedu a nebudu chtít vysvětlení?"

Danielle se zamračila: „Vysvětlení si dostal, teď už je na něj pozdě." Chtěla dveře zavřít, ale Niall jí v tom zabránil. Podíval se na ní skrz mezeru mezi dveřmi. Dívka sklonila pohled k zemi. Nedokázala čelit tomu pohledu.

„Prosím, Danielle," zašeptal skoro zoufale Niall. Nevěděl, co by teď dělal, kdyby ho dívka poslala pryč. Měl tolik otázek a... tolik nevyřčených citů, které se jí bál sdělit. Jako kdyby se vrátil do doby, kdy byl s Danielle na tour. Do doby plné bolesti a strachu z odhalení svých citů.

Dívka chvíli jen tak stála a tiskla si stále nepředstavené dítě blíže k tělu, jako kdyby ho chtěla před Niallem ubránit za každou cenu. Nebála se snad, že by mu dokázal ublížit, ne? Nedokázal si její chování nějak logicky vyvodit, jenomže byl tu někdo, kdo ještě pravdu neznal, ale na rozdíl od blonďáka, si dokázal dát všechny souvislosti dost rychle dohromady.

Liam celou situaci sledoval přivřenýma kritickýma očima a nedával vůbec najevo svoje překvapení z toho, že Danielle má doma malé dítě. Měl totiž pocit, že mu někoho strašně připomíná, jenže jeho mozek si nebyl schopný vybavit onu tvář.

Harry s Louisem se na to všechno koukali jako na největší katastrofu na světě. Ačkoli byl Louis rád, že se o Jamesovi Niall konečně dozvěděl, pociťoval takový žíravý pocit. Cítil se, jako kdyby Danielle zradil. A Harry na tom nebyl o moc lépe, až na to, že on se tím doopravdy trápil víc, než jeho kamarád. Nejenže na něj je naštvaný Niall, teď k tomu přibude ještě Danielle.

Dívka si přála, aby tenhle okamžik mohla zastavit. Zastavit a sbalit si věci, dojet na letiště a odpauzovat ho teprve v tu chvíli, až bude nastupovat do zrovna odlétajícího letadla. Přála si utéct, zbaběle se schovat a nechat všechno na náhodě. Jenže teď nemohla, musela se postavit své minulosti a všem problémům, které jí čekaly. A proto vyslovila větu, která začala další kolotoč zatajování, náhod a nejistoty.

  „Tak pojďte dál."

Krásný večer!

Chci se vám omluvit za dlouhou neaktivitu, ale jak jsem již říkala, soustředila jsem se na soutěžní práci a měla jsem i jiné starosti. Ale teď je už skoro všechno vyřešené, takže budu snad mít více času.

Ale tenhle týden jsem byla absolutně vytížená a v mojí hlavě mám trochu zmatek, a to je i důvod, proč je tahle kapitola tak krátká. Nedokázala jsem a ani jsem nestihla napsat něco delšího, ale tak to jako můj návrat stačí. Další bude zase normálně dlouhá, takže nebojte.

Chci vám poděkovat za to, že tu se mnou jste, nevím, co bych bez vás dělala. Děkuju moc.

Vaše Sophie