That Life || One Direction FanFic

chapter twenty seven

Zima a jaro přešlo jako nic a než se Danielle nadála, stála oblečená v růžovém družičkovském oblečení a koukala se na svoji nejlepší kamarádku v bílých šatech, jak si skoro kouše nehty nervozitou. Lucile už o rána byla jako na trní a panikařila. Harryho milovala, možná až moc, ale dělá doopravdy správnou věc?

„Luc, klid," snažila se jí jakýmkoli způsobem uklidnit. „Nic se neděje, všechno proběhne tak, jak má."

„Jo?" vyštěkla Lucile a podívala se na otevřené okno. „Co myslíš, jak moc těžké by bylo sešplhat po okapu dolů?"

Danielle se zamračila a dala si ruce v bok: „Tak hele ty jedna idiotko," začala a hlava jí už začínala třeštit, „jestli teď utečeš, tak přísahám Bohu, že si tě najdu, a k tomu oltáři tě dotáhnu klidně násilím. Nemáš se vůbec čeho bát! Bereš si toho nejlepšího kluka na světě, takže jestli si ho teď necháš proklouznout mezi prsty jenom pro to, že teď trochu panikaříš, tak nejsi člověk, jakého znám. Lepšího kluka pro sebe nenajdeš, jste jako jeden. Takže přestaň blbnout."

Lucile otevírala pusu k dalším protestů, avšak věděla, že by ničemu nepomohly. Danielle totiž měla pravdu. Nedokázala si bez Harryho představit život.

Zhluboka se nadechla a pak zase vydechla. „Děkuju, Danielle. Nevím, z čeho jsem tak mimo."

Hnědovláska se zasmála. „Holka, tohle je tvoje svatba! A jelikož tvůj svědek ještě nedorazil, tak je na mně, abych tě uklidnila. Panikařit je naprosto normální." Pohodila s i vlasy a Lucile se na ní podívala dost nechápavě.

„Jak to myslíš, že můj svědek ještě nedorazil?"

„Vidíš ho tady snad někde?" rozhlížela se okolo sebe Danielle. V místnosti stála jenom ona a Lucile, ostatní družičky se starali o to, aby poslední přípravy proběhly bez problémů. „Protože já tedy ne."

„Sakra, Danielle, vždyť ty seš můj svědek!" vykřikla Lucile a Danielle vykulila oči.

„Cože?"

„Vždyť ses na mě zlobila, že jsem ti to neřekla hned a že mi odpustíš jenom tehdy, že ti půjdu za svědka!"

Danielle se pozastavila: „Ehm, Lucile, tohle si říkala ty mně."

Černovláska se zamračila a začala pátrat ve své paměti. Po chvíli se jí rozšířily zorničky a ona se plácla do čela. „Panebože, zlato, promiň!" přiběhla k Danielle a objala jí. Já jsem takový idiot, odpusť mi to."

Danielle se ušklíbla: „Jenom, když ti půjdu za svědka."

Obě dvě se snažily udržet vážnou tvář, ale obě dvě se po asi pěti sekundách začaly smát. „Ale ne, to sis myslela, že bych chtěla někoho jiného?"

Pokrčila rameny: „Nevím. Nikdy ses mě nezeptala, tak jsem si myslela, že sis vybrala za svědka někoho jiného."

„Ty pako."

„Hej!" Ohradila se a pak se podívala na svoje šaty, které byly určeny jenom pro družičky. „No, tak to mám teď ale úplně špatný outfit."

Lucile si prohlížela její oblečení: „A jak si věděla, jaké budou mít družičky? Vždyť tobě jsem je neposílala, protože jsem si myslela, že víš, že mi jdeš za svědka."

Danielle se podívala do země: „Zeptala jsem se holek."

„Tak ale počkej, ty na moji svatbu musíš mít dokonalý outfit!" vyhrkla Lucile a hnala se ke dveřím.