Dark Souls

XIII.

Seděli jsme několik minut po tichu. Já v duchu srovnávala myšlenky a on sledoval noční oblohu. Možná čekal, až se mu vysměju, nebo uteču, začnu se ho bát, nebo co já vím.

Ale já se jen přisunula k němu blíže a zadívala se mu do tváře. Jasný impuls mnou projížděl při pomyšlení, jak blízko se nachází jeho tvář. Snažila jsem uchopit čistou mysl a říct něco, neboť se začal vzdalovat čím dál tím víc.

„Já... Je mi to líto,“ odtrhla jsem pohled od jeho očí, protože mi dělalo potíž mluvit a při tom sledovat jeho reakci. „Proč se tedy o tobě říká, to co se říká? Vždyť je to hloupost.“

Mlčel, a pak tichým hlasem promluvil, „dostalo se to ven. Když mi bylo dvanáct. Přišlo jim vtipné mi říkat, že jsem ji... zabil. Já.“ Odmlčel se, „nikdy jsem nepatřil mezi oblíbené, a je známo, že takovéhle zvěsti se po školách roznášejí jako mor. Pak každý znal tu lež, co si vymysleli dvanáctiletí fagani.“

Nepřítomně se zašklebil a já si uvědomila, jak se okolí ochladilo. Už nevál příjemný vítr, nýbrž chladný štiplavý. Otřásla jsem se a přitiskla ruce k tělu.

„Já, nevím, co říct,“ odpověděla jsem upřímně. Cítila jsem, jak mě upřeně sleduje. Vždycky mi přišlo, že jeho chování bude mít jistý důvod. Až teď jsem byla schopna říct jaký.

Pět let mu lidé říkali, že je vrahem své sestry. A co ještě, smáli se mu, ukazovali si na něj a báli se ho. Obvinili ho za to, že zabil svou vlastní sestru, kterou miloval. Musel jí milovat, podle toho jak vyslovil její jméno. S takovou něhou.
Nestačila ta bolest, kterou mu uštědřili při její smrti, on si tou bolestí musel procházet přes pět let. A pak tu byl ještě jeho otčím.

Pohlédla jsem mu do očí. Jeho oči, modré jako šelfové moře. A za nima duše, temná jako rouška noci.

Nesl břemeno činu svého otce, a přesto se držel. Možná ve tmě, ale stále stál vzpřímený.

Oči se mu zaleskly pod měsíčním paprskem a v tu chvíli jako by se svět zastavil. Naše tváře byli tak blízko. Mohla jsem rozeznat každou pihu na jeho obličeji.

Naklonila jsem se k němu a přejela mu svými rty po jeho. Nevím, kdo byl více vyvedený z míry, ale jako by jsme byli jen mi dva.

Přivřel své modré oči a přitáhl si mě k sobě. Políbili jsme se. V tom polibku bylo tolik bolesti a touhy, které naplnili okolí.
Jeho rty byli měkké a jemné, mé srdce mi málem vylétlo z těla.

Cítila jsem jeho ruce na mém boku, na zádech, ve vlasech, na krku. Nevím jak se to stalo, ale mezi svými prsty jsem ucítila jeho hebké vlasy na šíji.

Mohlo to trvat chvilku, nebo naopak hodiny, než jsme se od sebe odtrhli a hleděli si navzájem nevěřícně do očí.

Něco se tehdy mezi námi změnilo, něco, čemu jsme zřejmě měli zabránit.

Avšak bylo pozdě.