Dark Souls

XIX.

Dalšího dne jsem nešla do školy. A toho dalšího také. Až v pátek jsem vylezla z postele a byla rozhodnuta vejít do třídy a všem nakopat zadek.

Nebyla jsem doma kvůli psychické nevyrovnanosti způsobené Fletcherem. Bylo mi špatně a bolela mě hlava. A matka si chtěla být jistá, že to je jen viróza, nikoliv těžké onemocnění. A tak jsem celé dny ležela v posteli a mé myšlenky létaly ze strany na stranu.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Přišla jsem si podřazená, ale snažila jsem se věřit, věřila jsem, že to není pravda.
Viděla jsem jeho výraz, nemohla to být pravda. Prostě nemohla.

Ale přesto se ve mně něco změnilo. Netuším co, ale určitě. Cítila jsem to. Cítila jsem to jako jakousi nitku spojující jen vzpomínky na Fletchera. Tenkou nitku spojující mě a jeho. Tenkou ale silnou a pevnou.

Tušila jsem, že to něco znamená. Určitě.

Jenže když jsem přišla ráno do třídy a nikdo neseděl v naší lavici, jako bych se ocitla na pusté poušti bez vody. Ta voda mi chyběla a dráždila vyschlý krk.

Celý den jsem seděla a ani nedutala. Výdala jsem posměšné, lítostné pohledy se špetkou zadostiučinění. Nevěděla jsem oč jde, ale něco tu smrdělo.

Jako pokaždé se vše dozvím až na obědě, ale vzhledem tomu, že tam od jisté doby nechodím, jsem musela udělat výjimku.
Prošla jsem kolem stolů plných lidí a zamířila k jednomu jedinému stolu, u něhož byla možnost zjistit něco víc.

S pozdravem jsem si přisedla mezi své bratry, u nichž jsem si byla jistá, že nejsou vůči mně zaměřený. Dva totožné úsměvy a tři pichlavé pohledy mě přivítaly a já se sama ptala, jestli to byl dobrý nápad. Ale už bylo pozdě zpochybňovat.

„Nevíte, proč všichni jsou tak divní?“ začala jsem pozvolna. Obávala jsem se, že mi nikdo neodpoví, ale díky bohu, že se mé obavy nesplnily.

„Ty to nevíš?“ promluvila Jasamin, na což jsem zavrtěla hlavou. Povzdechla si, nejspíš nad mou neinformovaností. „Jacoba Fletchera vyhodili ze školy.“ Ušklíbla se a pokračovala v jídle.

V té chvíli by se u mě krve nedořezal.