Dark Souls

XXI.

Zmatek odstoupil až když jsem na kole vyjížděla kopec. Otupělost však stále neodcházela. Kdyby mě teď srazilo auto, nejspíš by mi to bylo jedno. A možná bych ani nic necítila. Prostě nic. Jak kdyby mi někdo vypustil anastetikum do celého těla. Nic jsem necítila.

Projela jsem kaluží na na polní cestě a málem zapadla do příkopu. Tušila jsem to.
Opravdu tam stálo jeho auto.
Pár metrů před začátkem lesa jsem seskočila ze sedla a běžela k němu. I přesto že auto bylo odemčené, leželi v něm věci, jako by v něm někdo přenocoval - deka, polštář, zbytky obalů od jídla -, nikdo v něm nebyl.

A tak jsem se ponořila do toho tmavého lesa a doufala, že se neztratím mezi větvemi. Bylo světlo, a tak jsem naštěstí nezakopávala, ale jak jsem běžela, nedávala jsem pozor pod nohy.

Byl to snad osud, ale ten samý kořen jako minule mi chytil nohu a já upadla. Ani jsem nedutala, zvedla jsem se a pokračovala. Stále bez sebemenšího citu.

A tak jsem vyběhla až k výklenku ve skále.

Seděl tam a sledoval obzor. Oči skryté ve stínu slunka a mezi prsty cigaretu. Netušila jsem, že kouří, až do teď.

„Jacobe,“ zašeptala jsem poprvé jeho jméno a zjistila, jak vlastně pěkně zní. „Jakobe.“

Trhl sebou ke mně, v očích překvapení protkávající čiré šílenství. Ale to během mžiku zmizelo. Jako bych ho z něj vytáhla. Jako bych byla jeho záchranný člun.

„Našla si mě,“ řekl a vstal. Cigaretu típl a odhodil do hrnku. Udělal dva kroky blíže ke mně, ale pak se zarazil. „Já,-“

Jenže já v tu chvíli jsem byla už u něho, a držela jeho tváře ve svých dlaních tak, aby se mi koukal přímo do očí a já mohla cítit jeho dech na kůži.

„S námi všechno dobrý.“ Zahleděla jsem se do jeho modrých očí. Oči, které mi tolik připomínali volnost, moře, písek.

„S námi všechno dobrý,“ řekl a pevně mě objal.

Přála jsem si, aby tento okamžik trval roky.
Já a on. My a západ slunce.