Dark Souls

XI.

Zastavili jsme na kraji lesa. Přes cestu byla závora, takže dál jsme museli pokračovat pěšky. Vystoupila jsem z auta a do tváří se mi opřel chladivý večerní větřík. Už nebyli mrazy a okolí se začalo zelenat. Byla cítit vůně lesa, jehličí a smůly.

Rozhlédla jsem se. V dálce jsem spatřila blikotající se tečky v obrysu města. Všude jinde byla louka a polní cesta, po které jsme přijeli.

„Tak jdeš?“ ozval se za mnou hlas a já se otočila, abych Fletchera mohla následovat do útrob lesa. Mezi stromy bylo přítmí, a jak slunce pomalu zapadalo, přestávala jsem vidět pod nohy a co chvíli jsem zakopla o kořen, či šišku.
„Pospeš si, nestihnem to,“ šel hodný kus přede mnou. Byla to jen silueta, která ve své černé bundě zapadala do temného okolí. Hnal se tak rychle a sebevědomě, neměl problémy s kořeny, jako by to tu tak dobře znal. Doběhla jsem ho a chytla jsem se jeho bundy, aby se mi snad neztratil.

Cítila jsem, jak ztuhl, ale nezpomalil.

Jeho sebevědomí mi však nepomohlo ani ždibec v mé neznalosti terénu. Zrychlil. Po pár krocích jsem cítila, že špička mé boty do něčeho narazila. Cítila jsem, že jsem se o něco zahákla, nemohla jsem nohu v jeho tempu vyndat.

Vyjekla jsem a pustila jeho bundu, s rukama napřaženýma vyčkávající bolestný pád mezi jehličí, větvičky a kořeny. Oči se mi ve vteřině zavřeli.

Pád se neuskutečnil, nebo spíše z velké části ne. Pravá ruka se hrubé země dotkla ale jen na okamžik, neboť mě silná paže objala v pase a přitáhla nahoru. Mým tělem projela zář mravenčení.

Oči jsem otevřela a vylekaně hleděla na Fletcherovu tvář před sebou. Byl tak blízko...

Zrychleně jsem dýchala, byli jsme jako v tranzu. Hleděla jsem mu do těch neskutečně modrých očí lemovaných tmavými řasami až jsem málem zatajila dech.

A pak se ta neskutečná atmosféra rozpustila se zavrtěním Fletcherovi hlavy. Pustil mě a já měla co dělat, aby znovu nespadla.

„Pohni sebou,“ promluvil s nepřítomným hlasem, „nebo to už vážně nestihneme.“