Asi až na konci února se atmosféra ve škole začala vracet do normálu. Lidé už tolik nešeptali a nekoukali tak nervózně, ale ve vzduchu bylo stále cítit napětí. Samozřejmě, že když někde procházel Fletcher, tak to šlo všechno k šípku, ale jinak všichni byli v náladě.
A i já se znovu začala uvolňovat. Ne, že bych do této doby byla ztuhlá jako kámen strachem, či nervozitou, ale nebyla jsem ve své kůži. Přišlo mi vše tmavé a děsivé, ale s přicházejícím jarem jako by vše dostávalo trochu barvy. Víc a víc, a já cítila, ten příjemný pocit, který vám dodává trochu víry v lepší zítřky, i když stále vidíte jen čerň.
I přes to nenadálé uklidnění se na mě lidé koukali přes prsty. Nebrala jsem si to moc k srdci, zabolelo mě to na začátku, ale teď, teď mi to bylo ukradené. Dostali důvod, proč se na mě tak koukat, a já byla jeho stvořitelem.
Nic víc jsem pro to udělat nemohla. Bylo pozdě se snažit zapadnout do způsobu života před Vánocemi a bylo pozdě všechno napravit.
Věděla jsem do čeho jdu, když jsem si jedno lednový odpoledne podala ruku s Jacobem Fletcherem, věděla jsem, že sedám do kabinky na horské dráze, která nemá konce. A také jsem věděla, že se dolů do té propasti povezu s Fletcherem.
Byla to otázka rozumu a instituce.
Já však nepřemýšlela, a když jsem si to uvědomila, bylo pozdě.
Temnota pomalu začala prostupovat mou duší.
ČTEŠ
Dark Souls
Short StoryMěl temnou duši, ale oči modré jako šelfové moře. Nechtěl, abych znala pravdu, neboť se obával, že bych skončila jako on. Ale, co když už bylo pozdě? //Short story
