Dark Souls

XVIII.

„Proč-,“ hlas se mi zadrh a já se musela nadechnout, abych promluvila. „Proč je to chyba?“

Trhl sebou, jako bych narušila jeho bariéru a vzhlédl ke mně. Jen na okamžik, ale i tak jsem dokázala rozeznat tu sklíčenost.

„Protože každý, každý co si se mnou něco začne, skončí špatně,“ ruce mu zajeli do vlasů a začal si je škubat. „Nevšimla sis jak se k tobě chovají od té doby, co se se mnou bavíš? Neznáš snad důvod, proč se ti všichni vyhýbají? Nedělej hloupou, Sophie.“

Mé jméno z jeho rtů vylétlo jako výtka. Jako kdyby vše co říká mu bylo proti srsti, ale věděl, že to je správné.

„Proto jsi mi tenkrát řekl, ať se nešťourám v tvé minulosti? Proto si mi řekl, že se o tebe nemám zajímat?“

Kývl a hleděl stále někam jinam. Pryč, do svého vlastního světa.

„Ale proč? Každý o tobě znal první poslední. Proč jsem si jen já zasloužila tvé upozornění?“ Hleděla jsem na něj a v hlavě měla zmatek. Jako by mi tam projel vlak a zanechal za sebou spoušť.

„Byla jsi jediná za poslední tři roky, co se se mnou bavila normálně. Co mi řekla, že jsem blbec přímo do očí a nebála se mé reakce,“ zdál se, že jo skutečnost tíží více než vypadá. „Tušil jsem, že se jen tak nezastavíš, tušil jsem že si najdeš skulinu a prosoukaš se jí. Chtěl jsem se jen ujistit, že tu skulinu nenajdeš.“

„A proč si se tehdy nebránil, když jsem za tebou po škole šla?“

Pohlédl mi přímo do očí, „byla jsi už sama, lidé tě odsoudili za nic kvůli mé blízkosti. Myslel jsem, že ti to tak budu moc splatit.“

„Aha,“ vyjekla jsem. „Vážně? A čím přesně jsi mi to chtěl splatit? Jedním letmým polibkem?“ Slova ze mě padala. „Nebo dvěma? A myslels je vážně? Nebo ses hnal jen ta odplatou?“

Zíral na mě, „Sophie, snad si,-“.

„Ne nemluv, prosím tě. Mám z tebe v hlavě jen zmatek.“ Začala jsem couvat a stále se držela za hlavu. „Uvidíme se ve škole, snad.“

Otočila jsem se a rychlým krokem vyrazila domů.

Byl to vše jen podvod?