Dark Souls

X.

Nebe bylo zatáhlé, jako by vyhrožovalo, že každou chvílí začne pršet. Seděla jsem na sedadle spolujezdce a sledovala ty prošedivělé mraky.

„Nečekala jsem, že tak brzo mi dovolíš jet s tebou v tvém autě," promluvila jsem a dál sledovala ubíhající krajinu. Před pár měsíci bych nikdy nesedla do cizího auta s klukem, kterému říkají vrah. Nikdy bych se nenechala svést nikam, kdybych nevěděla cíl cesty a nikdy by to nebylo takhle pozdě odpoledne.
A teď tu v klidu sedím.

„Můžeš vystoupit a běžet za autem," řekl, „nemysli si, že bych ti to dovolil, kdyby to nebylo nutné."

„A kam mě hodláš zavést? Někde do lesa provést obětní rituál, aby ses mě zbavil?" odhrnula jsem si vlasy z obličeje a pohlédla pobaveně na něj. Nebála jsem se ho, jako všichni ostatní, jako studenti, učitelé a rodiče.

„Kdybych chtěl, zbavil bych se tě dřív," pronesl a mnou projel chladný záblesk. Takový, který mnou projížděl vždy, když změnil tón hlasu, ze které jsem nedokázala rozpoznat, na co myslí.

Pokrčila jsem ramenem, „kdybys chtěl, nikdy by sis se mnou nepodal ruku."

Zahnul a vyjeli jsme z města. Poslední paprsky slunce mi svítili do obličeje, musela jsem oči mít téměř zavřené. Fletcherovi totiž chybělo stínítko na straně spolujezdce a já neměla sluneční brýle.

„Kam to jedem?"

Pohlédl na mě, ale v mžiku zase sledoval silnici, „chci ti něco ukázat."

„Dobře," zamumlala jsem, neboť světlo mě stále oslepovalo, „hádám, že mi neřekneš detaily."

„Ne," prozradil s náznakem úsměvu, „neřeknu."

Něco se s ním za tu dobu, co jsme se začali bavit, změnilo. Něco se v něm pohnulo. Byl jiný, nebo možná pořád stejný. Ale zdál se uvolněnější.