Dark Souls

epilog

Život má světlé dny a také ty tmavší a je jen na nás jak se s nimi vypořádáme. Můžeme se zaseknout a zůstat ležet, nebo vstát a i přes tíhu těla a skutků, které jsme udělali, jít dál v lepší zítřky.

Střední škola byla peklo, ale já jí prošla s hlavou vztyčenou. Podala přihlášku na univerzitu a nakonci prázdnin odletěla do New Yorku. Vše nechala za sebou a postavila se své budoucnosti.

Ne však všechno zůstalo doma v pokoji. Mí bratři v New Yorku studovali už rok přede mnou. Fotky a vzpomínky taky jen tak nenechate ležet na nočním stolku.

Jenže stále tu je to místo v mé paměti. V mé duši a v mém srdci. Jsou dny, kdy si na něj vůbec nevzpomenu a jsou dny, kdy na něj myslím neustále.

Ale žiju, a vím, že on někde taky. Mám život, který jsem si přála a v duchu doufám, že on taky.

Někde, v tý bezmezný dálce.

Našla jsem si i práci, v malé místní kavárně, daleko od turistických tepen, tvořená především Newyorčany.
Karen, má nová kamarádka a spolupracovnice stojí u pultu a jedná se zákazníky, zatím co já, vyřizuju objednávky ručně v zadní části místnosti oddělené plentou.

„Soph, jedno cappuccino bez cukru!" ozývá se Karenin hlas. Pak se plenta odhrne a Karen se nahrne dovnitř. „Vyřiť to za mě, prosím tě. Nikdo jiný už tam není, a já mně zas volá Joan."

Joan je její bratr. Trpí duševní paranoiou a kvůli tomu je Karen stále na mobilu. Pokývam hlavou na mizející tmavovlasku a do ruky beru hotové kafe.

„Musíte nás omluvit, většinou to takovou dobu netrvá," ztuhle se omlouvám.

„Počkat takovouhle chvilku už mě nezabije."

Ten hlas... Když se naše pohledy setkají vytřeštím oči a hrnek kafe mi mezi kluzkýmu prsty vypadne.

Úsměv se mu rozšíří, a já pochopím, co je tak zvláštního. Změnil se, stejně jako já, stejně jako svět kolem nás.

„Jacobe... Je to tak dávno."

„Já vím," oči mu zářily modře, prozrazovaly, že je to ten samý člověk jako tehdy. „Doufal jsem, že mě neodeženeš."

A pak se mi na tváři objeví pavučina utkaná jemným úsměvem. „Tebe? Ale kdepak."