Dark Souls

I.

První školní den po vánočních prázdninách si každý nejspíš představujeme podobně. Hlučné chodby, na každém rohu nějaký rozjuchaný student. Plno objetí a úsměvů, klábosení, gestikulací a já nevím čeho ještě.
Nicméně dnes to tak nevypadalo. Na školu bylo v chodbách nezvyklé ticho, všichni si šeptali a oči jim zářili nervozitou a vzrušením.
Nevím, co se dělo a co se stalo, neboť nám přes celé prázdniny nefungoval internet. Byla bych se zeptala Alex, mé kamarádky, ale ta se z dovolené měla vrátit až za tři dny, a já se neměla nikoho jiného zeptat.
Odložila jsem si věci do skříňky, vzala si učebnice a zamířila do třídy.
Bylo slyšet jen mumlání a šepot, nic hlasitějšího, co by mohlo jakkoliv zničit onu neviditelnou bariéru kolem školy.

Když jsem vešla do třídy všimla jsem si hned několik věcí, co byly na své poměry nezvyklé a jiné.
První věc, slepičky seděly na svých místech a snažily se být co nejvíc potichu, prakticky jako zbytek školy. Vždy se nápadně otočily za sebe a hihňaly se.
Druhá věc byla ta, že ve třídě seděl učitel, což by nebylo tak zvláštní, kdyby jste chodili na jinou školu.
Třetí a poslední​ věc byla ta, že na mém místě (respektive vedle mého místa, tam kde sedávala Alex - na škole jsme měli dvoumístné lavice) seděl nějaký divný člověk, kterého jsem neznala.

Projela mnou vlna vzteku a zvědavosi, ačkoliv vůbec netuším proč. Nebo tuším, to místo bylo mé, ne jeho, či někoho dalšího. Bylo dokonce i podepsané, ale to nikdo nevěděl, protože jsme to nikomu neřekly. Nechtěly jsme mít průser, kterému se však nevyhne ten kluk.

Možná kdybych se tak nezabývala mým místem, všimla bych si, že všechen ten podivný rozruch je díky tomu klukovi. Ale to já už stála nad ním a klepala na lavici, abych na sebe upozornila.

Vzhlédl ke mně znuděný pohled a se zaujetím si mne prohlížel. Myslím, že nebyl jediný.

„Tohle je mé místo,“ vyhrkla jsem a přemýšlela, jestli to znělo dost nebezpečně.

Pokrčil rameny a přestal mě vnímat. V ruce držel mobil a koukal do něj.
Můj vztek kypěl. Poklepala jsem znovu netrpělivě na lavici a už nečekala, kdy na mě pohlédne.

„Jsi snad hluchej, nebo blbej?“

Cítila jsem jak okolí zatajilo dech. Kdybych tak věděla proč...

Pohlédl na mě s mrazivě modrýma očima a pronesl větu tak pečlivě, jako kdyby si to plánoval týdny dopředu.

„Tak si sedni vedle mě, nebo si najdi nějaké jiné.“

Bez hlasu jsme se posadila na místo vedle něj. Doprdele.