Dark Souls

XXII.

Seděli jsme bok po boku. Jeho ruka mě vynula k němu blíže, a tak díky ní mi nebyla ani taková zima. Nemohla mi být zima. Byl tu on. On. Vedle mě.

„Co se stalo, Jacobe?" zeptala jsem se a opřela se hlavou o jeho rameno. Vzpomínala jsem, jak jsem tady byla poprvé...

„Vyhodili mě," pronesl hořce. Už jsem se chtěla nadechnout k další otázce, v tom však promluvil. „Nějak zjistili - Clary, Brandon, či jak se ti dva jmenují-, že mám doma problémy. Kdyby jen problémy, peklo." Něco ve mně zaúpělo.

Věděli to díky mně.

Mně.

„Přišlo jim nadmíru vtipný nastrčil mi do tašky ten zlatý pohár. Samozřejmě, že o jeho zmizení řekli dřív než jsem mohl něco udělat. Jsem v prdeli, otčím mě zabije, až to zjistí."

Klid, ticho všude kolem. Jen ne v nás.

„Já," nadechla jsem se, „řekla jsem jim to já." Ztuhl, ale neodtáhl. Čekal vysvětlení. „Přišla ke mně Alex. Myslela jsem, že se jde udobřit, ale jen ze mě vytáhla informace. Zradila mě, svou kamarádku, zradila." Ta tíha na mě dopadla tak silně, že všechen vzduch z plic zmizel.

Přitáhl si mě na klín, a ačkoliv jsem přes tu tmu neviděla téměř nic, jeho oči svítili. „Nenech se stáhnout na dno, někým kdo už tam je."

„Jenže já už tam jsem."

Stíny v jeho tváři prozradili, že se zatvářil bolestně. Jako by to byla jeho vina. Jako by za to mohl on.

Pohladila jsem ho po tváři, měl denní strniště. „Ale jsem šťastná."

A ano, byla jsem šťastná?

Byl se mnou. Byl tady. A já mohla být šťastná.