Dark Souls

XXVIII.

Odešla jsem. Nebe se zatáhlo, bude pršet.

Město bylo šedivější než kdy dřív a když jsem po několika hodinách bloumání dorazila domů mnohokrát jsem zmokla. Nebe plakalo, nebe smutnilo, smutnilo jako někde Jacob. Nebe se trápilo, jako Jacob, jako já.

Byl někde sám a já jsem mu chtěla být oporou. Ale sama jsem nebyla v pořádku. Mohla bych dělat někomu oporu, když bych ji sama potřebovala? A proč mě ta pravda tolik zasáhla? Proč jsem náhle pocítila nevolnost? Proč jsem chtěla na Emily křičet, že to co udělala bylo odporné?

A jestli jsem tohle cítila já, co potom musel cítil Jacob?

Teď někde je, někde sám a trápí se. Proč tam nejsem s ním? Proč jsem ho ješte nenašla?

Omámeně jsem se podívala na nebe. Na to šedé nebe, co splívalo s okolím.

Proč ho nehledám? Bude na stejném místě, jako vždy?

Otočila jsem se. Zadívala jsem se do oken protějšího domu. Svítilo se tam.

Nebude. Protože nechce, aby ho kdokoliv našel. Ani já.

Chce být sám, tím jsem si byla jistá. Tak jistá, že jsem potichu vlezla domů, potichu prošla kolem obýváku a potichu vyběhla schody.

A v momentě, když jsem otevřela dveře svého pokoje, abych potichu vlezla do postele a možná až tam potichu nechala stékat slzy po tvářích, jsem zažila šok.

Šok v podobě Jacoba Fletchera.