Dark Souls

XIV.

Domů jsem se vrátila těsně po deváté hodině. Byla jsem jako očarovaná, neměla jsem chuť s někým mluvit, ale cítila jsem, že pokud otevřu pusu budu zpívat, křičet, plakat, smát se, mluvit a mluvit až do té doby, než mně vypoví službu hlasivky.

Ale hned jak za mnou klaply dveře jsem byla vtažena do obýváku. V tlumeném světle jsem rozeznala tvář otce i matky, jak na mě upřeně koukají a zvažují slova, která mi řeknou.

Jako první promluvil otec. „Řekneš nám, kde jsi byla, nebo budeš pořád zarytě mlčet?“ Zdál se naštvaný, rozhozený a já najednou byla čistě při smyslech.

„Byla jsem venku,“ odvětila jsem, ačkoliv jsem věděla, že tohle jim stačit nebude. Potřebovala jsem čas, abych si vymyslela alibi. Ale času bylo málo a můj mozek nechtěl spolupracovat.

„Toho jsme si taky všimli,“ promluvila pro změnu matka a tvářila se ustaraně, „poslední dobou se chováš jinak, Sophie. My jen máme strach, co se s tebou děje.“

„Nic, všechno je v pohodě,“ avšak nebylo. Ne od dnešního večera.

„Proč už se teda nebavíš s Alex?“ S tímto mi přímo vyrazili dech. První zmínka o Alex za poslední tři měsíce.

„Nějak jsme se prostě nedohodli, to není nic špatného,“ odsekla jsem, neboť se mi sevřel žaludek. Byla jsem unavená a plná neznámých pocitů.

Matka sedící na gauči, vstala a přistoupila ke mně. Její oči byli plné strachu, že se jí její jediná dcera tak moc vzdaluje. Nedivila jsem se jí. Taky bych se na sebe takto koukala, nejspíš.

„Také jsme slyšeli, že ses začala bavit s tím Fletcherovic klukem,“ začala, „nemáme na to zrovna dobrej názor, však víš, co se říká.“
Vyškubla jsem svou ruku z jejího sevření, při čemž jsem trochu zavrávorala, ale to spíše z té zlosti. Co si myslí? Budou mi říkat s kým se mám bavit, a kým opovrhovat? I oni budou věřit těm lžím, kterým věří všichni pokrytci?

„Nechte ho na pokoji,“ sykla jsem, „vím, co se říká, a taky vím, co je pravda a co ne.“ Ustoupila jsem ke dveřím do chodby a přejela jsem rozlobeným pohledem z matky na otce. Vypadali zaraženě, nebyli zvyklí, aby jim odmlouvalo jejich vlastní dítě. „A teď dovolte, jsem unavená a chtěla bych se vyspat.“

Otočila jsem se a rozrazila dveře. Ani mě nepřekvapilo, že se za nimi zjevili dvě identicky stejné tváře s výrazem překvapení. Prskla jsem po nich nadávku a už vybíhala schody.

Až když jsem za sebou zavřela dveře pokoje, jsem si oddychla. Cítila jsem se slabá ale přesto plná. Měla jsem pevnou zemi pod nohama a myšlenku, že teď mě nic nerozhází.

Ačkoliv byla to jen myšlenka.