Dark Souls

VIII.

Pochopila jsem, že s ním musím postupovat pomalu. Jako s malým děckem, aby mi nakonec všechno vyklopil.

A tak jsem ho celý den jen pozorovala. Upřímně to bylo celkem úchylné, ale co už.

Dělala jsem si poznámky.
Jacob Fletcher byl vysoký. Postava normální, obstojná. Vlasy tmavě hnědé, lesklé, středně dlouhé. Oči v barvě šelfového moře. Dlouhé prsty.
A pihy snad úplně všude. Chápete to? Pihy!! Největší postrach všech a má pihy! Na obličeji, krku, měl je i na předloktí a zápěstí, když si ohrnul rukávy své modré košile.

Vypadali na něm zvláštně roztomile, až jsem se za své myšlenky styděla.

„Nečum na mě furt,“ sykl, ale já na něj nebrala ohledy.

I když sice vypadal docela dobře, jeho chování bylo na bodu mrazu. I strašák do zelí by byl větší gentleman než tady Fletcher. Byl chodícím tajemstvím a atomovou bombou v jednom.

„Tvoje oči mě iritujou. To fakt máš od přírody takhle jedovaté zelené oči?“

„Ne, to jsou jen kontaktní čočky, víš?“

„Nekecej, vypadají jak radioaktivní odpad,“ ušklíbl se.

„Říká někdo, kdo má obličej samou pihu.“

„Dobře, ještě něco?“

„Jestli ses kvůli tomu urazil, začal sis sám.“

„Nemáš na mě furt koukat. Jako by nebylo dost lidí, co mě sledují jako ostříži.“

Zadívala jsem se mu do očí. Vadilo mu, že na něj každý zírá jako na nějaké zvířátko v zoologické. „Já si tě jenom prohlížím, až tě celýho zanalyzuju, tak toho nechám.“

Na tváři se mu rozlil pobavený úsměv. „Říkáš celýho?“

Ukázala jsem na něj prostředníček, ale zrudnutí jsem neušla.

Co jsem to zase vypustila z pusy.