„Vaši o tebe budou mít strach,“ promluvil, když jsme se vraceli na kraj lesa.
„Pochopí to,“ řekla jsem, ačkoliv jsem tomu nevěřila. Budou rozzuření, bude zázrak, jestli to přežiju bez následků domácího vězení.
Zadíval se na mne a já se usmála. Pihy v přítmí byli ještě výraznější, a tak na jeho alabastrové tváři zářily. Neusmál se, jen se opřel o auto.
Stoupla jsem si na špičky a dala mu pusu na tvář. Vzhlédl ke mně a v očích mu zazářily jiskřičky, nicméně hned na to zmizely.
„Budeš muset jít domů,“ řekla jsem, „budeš muset se se mu postavit.“
„Jenže to není tak jednoduchý.“
„A tak se budeš schovávat v lese? Tím nic nevyřešíš.“
„Já vím,“ zaúpěl a prohrábl si vlasy, rukou se za ně škubal. „Jenže to není vůbec jednoduchý, a jo, nejradši bych se nadosmrti schoválal v lese.
Chytla jsem ho za ruku, kterou si doposud trhla vlasy a propletla jsem si s ním prsty. Pohlédl mi do očí. „Půjdeme tam zítra, a já tam půjdu s tebou, dobře?“
„Ty víš, že já tam nechci tebe za-.“
„Poslouchej,“ řekla jsem a on se utišil, „nemůže se mi nic stát. A když tam budu já, tak i tobě ne.“ Dotkla jsem se podlitiny na jeho tváři.
„Jak si mohla vědět...?“
„Nejsem slepá.“ Usmála jsem se. „Slibuju, že už se tě nikdy nedotkne. Nepřipustím to.“
A pak se naše rty znovu setkaly. Znovu a znovu a znovu.
Ale nebyla v tom polibku bolest, jako doposud. Byla tam vášeň, vděčnost a naděje.
Naděje v lepší zítřky.
ČTEŠ
Dark Souls
CerpenMěl temnou duši, ale oči modré jako šelfové moře. Nechtěl, abych znala pravdu, neboť se obával, že bych skončila jako on. Ale, co když už bylo pozdě? //Short story
