„To na mě budeš přilepená celou dobu?“ zeptal se nabroušeně a s prasknutím zavřel skříňku. Cupitala jsem za ním, držela se ho jako klíště a snažila se ho naštvat.
Nevěřila jsem ani slovo, že právě on by mohl někoho zabít. Možná zbít a zmrzačit. Nikoliv zabít.
Za prvé, nepřijde vám hloupé označit takhle člověka, který nemá problém se pohybovat po různých prostranstvích, aniž by ho honili policajti a v každém koutě by někdo vylepovali jeho ksicht?
A za druhé pomluvy na naší škole byli je snůška lží, jak jsem se sama přesvědčila, když jsem cestou do školy chvíli poslouchala nějaké dvě holky. Prý jsem Fletcherova nabíječka. Aha, jasný. Nebo jsem slyšela, že jsem jeho posluhovačka, nebo že jsem s ním zapletená do nějakého zločineckého plánu o vyhození školy do povětří, což už jsem se neudržela a musela se smát.
Co lidé nevymyslí.
„Nejspíš jo, snad jsi nezapomněl na tu dohodu.“
„No jasně, doprdele,“ zanadával a vplul do lavice. Já následovala jeho příkladu, odložila jsem si věci na stůl a otočila se k němu. Neměla jsem v úmyslu ho nechat jen oddychnout. Chtěla jsem ho štvát tak dlouho, jak to vydrží a pak ještě dlouho po tom, neboť si to zasloužil.
„Řekneš mi teď, jak to bylo doopravdy?“
Otočil na mě svůj otrávený pohled. „Zeptej se někoho jiného, ne? Každý tady ví o všem, takže není moc velká pravděpodobnost, že by nevěděli nic o tom, co tě zajímá.“
„Já to chci slyšet ale od tebe,“ odvětila jsem skálopevně.
„A to jako proč? Neuslyšíš nic nového.“
„To bych se hádala,“ chtěla jsem vědět pravdu o něm a jeho životě. Avšak byla tu jedna potíž. On. „Řekneš mi to?“
Kysele se zašklebil a ukázal na zvonek. „Asi neřeknu.“ V tu chvíli zazvonilo, a mé šance na další konverzaci zmařil příchod učitele.
Po celou hodinu na Fletcherově tváři hrál samolibý úsměv.
Zmetek.
ČTEŠ
Dark Souls
Cerita PendekMěl temnou duši, ale oči modré jako šelfové moře. Nechtěl, abych znala pravdu, neboť se obával, že bych skončila jako on. Ale, co když už bylo pozdě? //Short story
