Dark Souls

IV.

Dny plynuly a já pomalu zapomínala na ten moment v jídelně. Jako by to byl všechno jen sen.
Fletcher se choval normálně. Respektive normálně na své poměry, a tak jsem se o něj dál nestarala.

Když se vrátila Alex a spatřila, že její místo je obsažené a na víc klukem, o kterém se šíří zvěsti, že zabil svou sestru, raději to nekomentovala a sedla si na volné místo vedle Clary, blondýny, jenž byla někdy jako vosa a někdy se chovala jako mrcha. Někdy, to bylo skoro vždy.
A tak jsem se ocitla nějak sama. Alex na mne byla zřejmě naštvaná, nebo nevím, ale vždy když jsme se setkali pohledy, její výraz vypovídal za vše.

Snažila jsem se začlenit alespoň mezi ostatní. Ale jako bych na sobě měla vypálený cejch. Všichni se mi vyhýbali, kudy jsem šla, lidé si začali šuškat. Bylo to k zbláznění.

I parta ze třeťáku, kam jsem měla vrátka vždy otevřené, mě začala vyčleňovat. Nejprve to začalo Emmou, ale ta, jak bylo známo, byla vždy plachá a zapadala úplně všude díky své tichosti. Pak se ta mlha začala roztahovat i po Jasamin a Johanna. Vždy když jsem přišla, rozhovor utichl a jen tři páry očí mě sledovalo, jako bych byla životu nebezpečná.

Začala jsem se bát, že mě odsoudí i Lukas a Josh. To se doposud chovali zcela normálně, ale byli otázkou času, kdy jim ciferníky v hlavě přeskočí na „ignorace a zášť k vlastní sestře“.

Začala jsem sedávat sama. A pak už jsem na oběd nechodila vůbec. Matce ani otcovi to nepřišlo divné, neboť měli práce dost a já se zatím topila a topila.

Bylo zvláštní, jak najednou všichni někoho odsoudili, prakticky za nic. Jak ho ocejchovali přezdívkou vyvrhel a odsunuli úplně na dno pomyslné středoškolské společnosti.

Bylo mi z toho do breku. Ačkoliv jsem nevěděla, proč tak učinili, věděla jsem, kdo byl tím důvodem.

Nikdy by se tomu tak nestalo, kdyby má lavice zůstala neposkvrněnou. Nikdy by tomu nebylo tak, kdyby jsem si toho dne dala pozor, a nezačala si s takovým grázlem.

Byla to má chyba.

Ale jeho vina.