Sedl si naproti na volnou židli a projížděl mě pohledem. Nedalo se z jeho výrazu vyčíst vůbec nic. Zmateně jsem na něj pohlédla.
Byl to on, Jacob Fletcher.
„Dobře víš, na co jsem se ptal," řekl rázně.
„No, a co ti je do toho," vymáčkla jsem ze sebe a cítila, jak se v místnosti vytrácí vzduch. Co se děje?
Usmál se, až mi z jeho úsměvu vyskočila husí kůže. „Nic, ale být tebou bych moc nešmejdil, nebo dopadneš špatně. Někdy je lepší pravdu neznát."
Zhluboka jsem se nadechla. Varovně se na mě pohlédl, zvedl se a odešel. Měla jsem chuť za ním zařvat, co si to dovoluje, ale neměla jsem sílu. Jako by mne jeho přítomnost vysála.
Z jeho slov čeřilo něco zvláštního, co bych si s ním za nic nespojila. I přesto, že jsem ho znala jen pár hodin, mi to k němu prostě nesedělo. Jako bych věděla, že u něj je nad míru výjimečné, když někoho upozorní.
Jeho slova zněla více jako varování, než výhrůžka.
Až po několika minutách jsem se zvedla a odkráčela odnést tác. Naposledy jsem se rozhlédla po jídelně, jako by mi všechno mohla vysvětlit, a pak se vydala domů.
Vyčerpaná. Slabá. A zmatená. Nikoliv vystrašená.
ČTEŠ
Dark Souls
Short StoryMěl temnou duši, ale oči modré jako šelfové moře. Nechtěl, abych znala pravdu, neboť se obával, že bych skončila jako on. Ale, co když už bylo pozdě? //Short story
