Dark Souls

XVII.

Procházeli jsme spolu parkem, jelikož dnes Fletcher nejel autem a já jen neměla, co dělat. Šli jsme mlčky, já se snažila prohlížet okolní stromy, které se pomalu dostávali do květenství a těšila jsem se, až se zde budu procházet za pár týdnů a všude bude vonět šeřík. Ale nedalo mi to, a stále jsem svůj zrak vracela k Fletcherově tváři. Neřekl mi nic, co by mi pomohlo odpovědět si na své otázky. Ačkoliv mi toho na své poměry řekl dost, stále jsem měla tolik nezodpovězených otazníků.

Bála jsem se promluvit, bála jsem se na něj dívat déle, než bylo nutné, bála jsem se, co zas vypustí z úst.
Nebála jsem se jeho, bála jsem se jeho slov. Jaký paradox.

Náhle se zastavil a otočil se ke mně. Shlížel na mě z výšky, neboť já nepatřila k těm nejvyšším a on nepatřil k těm nejmenším. Jeho oči byli náhle více zelené než modré, ptala jsem se sama sebe, proč, jak je to možné. Zase další otázky a žádné odpovědi.

„Sophie,“ promluvil, zastrčil mi pramen za ucho a svou dlaň nechal v mých vlasech. Stála jsem jako přikovaná a nerozuměla mu. Bylo to poprvé, co mne oslovil jménem a znělo to tak... zvláštně.
„Sophie,“ zopakoval a já zvedla ruku a přiložila ji na jeho. Měl ji tak teplou.
Pohlédla jsem na něj s otázkou v očích, ale to už přistoupil blíže a já musela zvednout hlavu, abych na něj vůbec viděla.
„Je mi to tak líto,“ zašeptal a naklonil se. Naše rty se setkaly v tu chvíli, co zvedl svou druhou ruku a přiložila ji na stranu mé čelisti.

Svět se znovu zatočil a rázem zpomalil. Jeho natržený ret mi drásal ten můj, avšak já ho ještě přitáhla k sobě blíže a ruce mu dala kolem krku. Do jeho hebkých vlasů se vloudily mé prsty a užívaly si tu ojedinělou chvíli.

A pak se všechno zbortilo, když se ode mě odtáhl. Sledovala jsem zařazeně jeho pohyby, jak mrká aby se rozkoukal, jak sedá na lavičku vedle nás, jak skládá hlavu do dlaní a nepatrně jí třese.

Stála jsem stále na tom samém místě a čekala, co řekne. Bála jsem se, znovu jsem se bála, co projde jeho rty.

„Proč dělám věci, které bych dělat neměl,“ zašeptal do ticha, které se ocitlo kolem nás.
Snažila jsem se mu porozumět, chtěla jsem být ticho a vyčkávat ale vypadlo to ze mě dříve než jsem si stačila uvědomit.

„Záleží na tom, co vlastně chceš.“

Pohlédl na mě, v očích bolest a zároveň něhu, „jenže já vím tohle chci. To je ta chyba.“

Moje srdce vynechalo pár úderu.