Dark Souls

XVI.

Bylo tak akorát vytáhnout kolo. Mělo barvu jedovaté zelené, bylo staré, ale své účely plnilo. Do školy jsem jezdila na kole, i přes to, že bratři jezdili autem. Většinou však nabírali ostatní, a já se tam pak už nevmáčkla.

Pondělek začal velmi jasně, slunce ukázalo paprsky už brzy ráno a vytáhlo mne z postele. Už od samého probuzení jsem byla jako na jehlách.

Když jsem kolo schovala za školou, místem mezi zdí a plotem, neboť naše škola měla vše, ale držáky na kola nikoliv. Vyrazila jsem mezi hlučnící dav na parkovišti.

Z dálky jsem viděla, jak Lucas vystupuje z teréňáku a následuje ho zbytek party včetně Joshe. Za volantem seděl většinou právě Lucas, neboť byl klidnější a jezdil opatrněji. Josh byl jeho pravým opakem, i když si byli podobní jako vejce vejci.
Zamávala jsem na ně, aby věděli, že i já dorazila v pořádku. Pak už jsem jen proplula mezi studenty ke své skříňce, vzala si učebnice a odešla do třídy.

Ten natržený ret a podlitinu jsem spatřila už ode dveří. Zrychlila jsem krok, jako bych snad něčemu pomohla. Seděl tam a zase jen sledoval mobil, jako tehdy prvního školního dne po prázdninách. Avšak tehdy nevypadal, jako by ho převálcoval parní válec.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a snažila se neznít tak moc vyvedená z míry, jako jsem skutečně byla. Vyděsila mě i ta starost, protože jsem věděla, že před pár týdny by mi to bylo jedno. Děsila jsem se, jak to bude dál, děsila jsem se svých citů.

Otočil ke mně pohled a já mohla pohlédnout na ty rty, jenž byly natržené a krev uschlá. Musela být více jak den stará.
Měla jsem chuť natáhnout ruku a dotknout se jeho tváře, na níž se jako malba stínovala fialová podlitina.

„Nic,“ odsekl a já poklesla na duši. „Nestarej se.“

Bylo těžké přijmout, že jsem jen vyvrhel. Ale ještě těžší bylo přijmout, že jsem pro něj byla nikdo.