Dark Souls

XXVI.

Stáli jsme v malém obývacím pokoji, obyčejném jako všechno okolo. Jacobova matka zmizela v jiné místnosti - snad v kuchyni, nevím - tak jsme zůstali sami.
Cítila jsem ve vzduchu hmatatelné napětí a strach. Stoupla jsem si těsně za Jacoba, nechtěla jsem se mezi nimi překážet, ale chtěla jsem mít jistotu, že mohu včas zasáhnout. Ačkoliv jsem ještě nevěděla jak.

„Tak jsem slyšel, že tě vylili ze školy,“ promluvil Drew a posadil se na gauč. Vypadal normálně, normálně až na ty oči.
„Co mi k tomu hodláš říct?“

„Nic,“ zareagoval Jacob a stále si od něj držel odstup. „Co bych měl tobě říkat? Vůbec nic.“

„Nebuď drzej, hochu, k někomu, kdo tě živí,“ zavrčel. Jeho zlost pomalu bublala na povrch. Bylo otázkou času, kdy se ukáže v plné své kráse.

„Řekni mi jediný důvod, proč bych měl.“
Vypadalo to, že takovéhle přestřelky jsou na denním pořádku. Matka zaleze a skryje se, a Drew s Jacobem se buď slovně vraždí, nebo přijde na fyzické ubližování. A nikdo tomu nezabrání. Nikdo.

Drew sevřel pěsti a po chvíli je zase uvolnil. Pak pohlédl na mě. „A koho sis to sem přivedl? Nějakou děvku, kterou šukáš po nocích, co nejsi doma?“ Zasmál se.

Cítila jsem, jak se Jacob napnul. Pohlédla jsem Drewovi ostře do očí, měla jsem chuť mu utrhnout hlavu. Ještě nikdy nikdo mě nenazval děvkou. Obrátil se mi žaludek.

Jacob už otevíral pusu, byl bledý vztekem, v tom jsem promluvila já. „Jacob říkal, že se chováte jako kretén, ale netušila jsem, že kreténem opravdu jste. A navíc psychicky narušeným.“

Přehnala jsem to.

Nepochybně jsem to přehnala, neboť Drew vstal a ve chvilce jsem cítila štiplavou bolest na levé tváři. Hlava se mi otočila a já se chytla za bolavé místo.
Zaskřípaly mi zuby.

Pohlédla jsem na Drewa a při tom ignorovala rozčílená slova z Jacobových úst.
Oči mu svítili, na krku mu pulzovala žíla a zatínal zuby. Přerývavě dýchal a něco říkal.

Zmlkl až tehdy, kdy mu můj plivanec pokryl půlku obličeje.

Nebylo pochyb. Přehnala jsem to.