Dark Souls

II.

Toho dne jsem se dozvěděla pár užitečných věcí.

Že jsem blbá kráva, co se roztahuje.
Že jsem ukecaná.
Že jsem otravná a mám už konečně zavřít hubu.
A nakonec, že sedím vedle vraha.

Každý znal příběh o Fletcherových.

Každý až na mě, samozřejmě. To bude tím nestálým internetem a matkou antitelevize.

Zjistila jsem to o přestávce na oběd, kde jsem si sedla ke třeťákům, kde seděli i mí bratři.

„Ty kecáš," řekl Johann, jejich nejlepší kamarád a hráč lakrosu. Prý jeden z těch nejlepších. Cha. „Zopakuj to a odpřísáhni, že nelžeš!"

Zakňourala jsem. Po kolikáté? „ Sedím vedle Jacoba Fletchera. A je to pravda, přísahám, nebo chceš abych mu ustříhla konečky vlasů a přinesla je jako důkaz?"

Na to se objevilo několik zhrozených tváří. „Ježiš Sophie, jen to ne. Pak bys mu dala podnět, aby se nám vloupal do baráku a pozabil nám rodinu," promluvil bratr - Josh.

Vedle něj se usmála identicky stejná tvář a pronesla: „Víš, jaké by to bylo plýtvání? Nás dva a zabít?"

„Žádná škoda," řekla Jasamin, sedící vedle mě. „Na váš pohřeb bych šla jenom, jestliže by tam byl dort. Jinak ne."

Na to se strhla hádka o dortu a pohřbech. Skončila tak, že Josh a Lukas Jasamin naštvali, že uražená odešla a nezapomněla zamávat prostředníčkem.
Nakonec odešli i kluci, prý dnes ještě mají psát test, tak aby se naučili. Nevěřila jsem jim ani slovo, ale co už.

„Chceš vědět celý příběh?" ozvala se Emma, a přišoupla se ke mně blíže. Vždycky se držela na kraji a poslouchala. Nikdy moc nemluvila, a tak jsem se podivila, že mluví na mne.

„A řekneš mi ho?"

Kývla a rozhlédla se. „Prý to není tak jak se říká."

„Jenže já kloudně nevím, co se říká."

„Prý neúmyslně zabil svou sestru, a všechno to hodil na otce."

„A je to pravda?"

„Možná jo, možná ne."

„Co mi tedy chceš říct? Jen tohle?"

„Ne. Jen, že by sis na něj měla dát pozor. Kdoví co je zač," v očích se jí zablesklo.

„A co ten celý příběh, řekneš mi ho?"

Pohlédla mi do očí tak vystrašeně, že jsem měla chuť zmizet. Její pohled se však upnul na něco za mnou a ona se ihned postavila a spěšně odešla.
Ucítila jsem silný stisk na svém rameni a hrubý hlas, který se teď ozval prázdnou jídelnou. Nemělo cenu se otáčet, byli jsme tu sami.

„O co se pokoušíš?"