Dark Souls

XXIX.

Seděl u stolu a prohlížel si mé album fotografií. Chvíli jsem tam jen stála a zírala, neboť můj mozek nemohl pochopit hned několik věcí.

Otočil se a slabě se usmál. Vlasy měl rozvrkočené do všech stran, pod očima měl kruhy, kterých jsem si všimla už ráno. Ale oči mu mírně svítili, jako jediný plamen, který tohodle člověka ještě nutí žít.

Zvedl se ale jako by přimrzl na místě. Zíral na mě, zíral jako bych tam vůbec nebyla.

„Jacobe, co tu děláš?“ zašeptala jsem. Pohlédl mi do očí jako polapené zvíře.
„Přišel jsem se rozloučit,“ zněla odpověď, ale mně na nic neodpověděla. Jen vypustila více otázek. Více a více.

Udělala jsem k němu pár kroků, až jsem od něj nestála víc jak metr. „Jak to? Co chceš dělat?“

„S mámou odjíždíme.“

„S mámou?“ vyjekla jsem.

Kývl a uchopil mě za ruce. Jako by se bál, že bych odešla. On se bál vždycky.

„Jo, vím, co si myslíš,“ odmlčel se. „Jasně, po tom, co jsme se dozvěděli. Ale má matka je nemocná, víš? Schizofrenie. A to co se tehdy stalo byla nehoda. Víš, proč se mi vyhýbala? Jen kvůli tomu, že jí tížila vinna. Táta to vzal na sebe, páč mámu miloval, víš? A pořád miluje, jenže máma... Ona...,“ zadrhl se a oči se mu vytřeštily. „Ona hrozně dlouho nebrala prášky, musí se léčit, a já ji nechci opustit, chápeš? I přesto, co mi zamlčovala, co mi nikdy neřekla, se o mně starala a má mě ráda. Nemůžu jí opustit,“ protřel si oči a ruku nechal na obličeji. „Já doufal, že to pochopíš.“

To nemyslel vážně!

Chytla jsem ho za ruku a stáhl z očí, abych se do nich mohla podívat. Tak modré...

„Chápu tě,“ šeptla jsem, „chápu tě.“

A pak jsme se opět políbili. A i když to bylo už po několikáté, stále mi to připadalo jako poprvé. Jako poprvé, polibek plný vděčnosti.

Vděčnosti a touhy.

Rukama jsem se zahákla o jeho opasek a přitáhla si ho blíže. Jeho dlaně jsem ucítila na zádech, a pak náhle, jako vzlétnutí labutě, nás od sebe nedělilo vůbec nic.

Oblečení bylo rozházeno kolem postele, avšak to mi bylo jedno, já na sobě cítila jen rozpálenou pokožku druhého těla, jeho rty a jeho nenechávé ruce.

A během chvíle, jsem uviděla svět jinýma očima.
--
Odešel druhého dne.