Dark Souls

XX.

„Co,-“ zadrhla jsem se, „proč?“

Pokrčila rameny a s pobavením ke mně vzhlédla. „Říkali, že budeš takhle vyvádět. Nevěřila jsem,“ ušklíbla se a já na ní jen vyjeveně zírala.

„Kdo co říkal?“

„No přeci Brandon, Clary a spol,“ usmál se na mě vypočítavě Johann. „Říkali, že ti na něm záleží. Zřejmě se nemýlili.“

„Sophie,“ začal mě Luke chlácholit, ale já ho neposlouchala.

„Jak,-“ Vyrušil mne hlas za mými zády. Otočila jsem se a kdo tam nestál.

„Copak, Sophie, kde máš svýho Jacoba?“ zasmál se Brandon. „Čekal bych, že se k sobě budete tisknou jako toho dopoledne v parku.“

„Jak...?“ vydechla jsem nezmohouc se reakce.

„Ptáš se jak?, no tak Sophie, mysli,“ promluvila Clary, „máme svého zvěda.“ Odstoupila a tam stála... Alex.

Ztuhla jsem a jen zírala na ní, na její obličej, vlasy. Byla jsem zrazená. Zrazená někýmze svých řad. Byla jsem sama. Naprosto.

„A dost,“ zahřměl Josh a zvedl se, přičemž mě přitáhl k sobě. Vrávoravě jsem se postavila, stále hledíc na ní. Na někoho, koho jsem po všechny roky jmenovala svou kamarádkou. A ona mě zradila. Zradila.

Náhle jsem nechtěla znát proč. Důvod byl jasný, omrzela jsem se jí. Nebo se chtěla pomstít, ale mě nezajímal důvod. Nezajímala mě.

„Vole, co si to dovoluješ,“ promluvil Luke. „Přiškvařil se ti mozek, nebo co? Táhni do prdele.“

Dál už jsem nevnímala. Viděla jsem rozmazané obrysy postav. Nějakou tlačenici. Cítila jsem chladné místo u ramene, kde mě doposud hřálo Joshovo tělo. Pár nadávek se dostalo přes mou bariéru. Řev, dívčí jekot.

Chytla jsem se za hlavu, zavřela oči.

Co teď dělat? Kam mám jít? Co mám dělat?

Odpověď nebyla pryč. Odpověď zněla jednoduše.

Tam kam on.