Dark Souls

XXIV.

Domů jsem se dostala až pozdě večer. Dveře jsem za sebou opatrně zavřela a vykročila směrem ke schodům. V duchu jsem však stále byla s Jacobem.

Stalo se toho tolik za tak krátký čas, že jsem se divila, že se stále držím na nohou. Že ještě dýchám. Pravdou bylo, že na živu mě držela vzpomínka na tu šelfovou barvu jeho očí.

V obýváku se svítilo. Pomalu jsem se rozešla ke dveřím a nahlédla dovnitř. Matka seděla na gauči a kousala si nehty. Otce jsem nikde neviděla, a tak jsem si dovolila vkročit blíž.

„Mami?“ Matka sebou cukla a otočila se. Oči se jí rozšířili, a pak už mě jen objímali dvě teplé paže.

„Sophie,“ šeptala s dlaněmi na mých tvářích, „není ti nic? Jsi v pořádku? Tak moc jsme se báli! Kluci se hrozně porvali a ty jsi zmizela Bůh ví kam. Sophie, tohle už mi nedělej?“

Slzy měla na krajíčku. Prohlížela si mě a hledala jakéhokoliv zranění. Nic však najít nemohla. Možná jen natrženou bundu od pádu v lese.

„Jsem v naprostém pořádku, mami,“ usmála jsem se vlídně. „Jen jsem potřebovala být chvíli sama.“

„Samozřejmě, zlatíčko,“ chytla mě za ruku a odvedla mě do kuchyně. „Jistě máš hlad, na tady máš,“ podala mi talíř plný topinek. Neměla jsem hlad, ale nechtěla jsem se vystavovat dalším nepříjemným otázkám. „Táta už spí, tušil, že přijdeš někdy v noci. Je hrozně rozlobený. Já nemohla spát, strašně jsem se bála.“ Zmáčkla mi ruku a usmála se.

Ten úsměv mi hrozně chyběl. A tak jsem jí ho opětovala.

*

Nakonec jsem se vydala do postele. Ale nemohla jsem usnout. Myšlenky se mi v hlavě rojily jako sršně a nedaly mi klid. Odsunula jsem se a vydala se na chodbu.

Cítila jsem se sama, potřebovala jsem utěšit.

Došla jsem ke dveřím pokoje bratrů a potichu vstoupila dovnitř. Přešla jsem k Lukeově posteli a jemně do něj dloubla. Jednou, dvakrát. Zamžikal a já si všimla, že má na pravém oku monokl.

„Lukeu,“ zašeptala jsem. On se pousmál a rozevřel náruč.

Vpadla jsem k němu a přitulila se. Jaké teplo z něj sálalo. Klid se mi rozlil žilami. Zavřela jsem oči a během chvilky jsem propadla do spánku.

Byl má záchrana v těžkých chvílích. Co bych bez něj dělala.