Dark Souls

XXV.

Setkali jsme se v parku. U té samé lavičky u jaké jsem se v pondělí rozešili.
Na jeho tváři panovala nervozita a strach, ale to jsem mohla vidět jen já, nikdo jiný by to nerozpoznal. Chytla jsem ho za ruku a povzbudivě se usmála.

„Bude to v pohodě, však uvidíš.“

„Pochybuju. Neznáš ho, nevíš, co dokáže.“

Došli jsme až k domu, ve kterém Jacob bydlel. Stál na kraji ulice, byl bílý a zcela obyčejný. Jen rolety byly zatažené, aby lidé z ulice neviděli, co se děje vevnitř.

Zaklepali jsme na dveře, neboť, jak mě obeznámil Jacob, zvonek nefungoval. Po chvíli nám otevřela žena ve středních letech. Měla krátké, špinavě blonďaté vlasy svázané do drdolu, velké modré oči a pihy, pihy snad všude. Musela to být jeho matka, prostě musela.

Pohled se jí zastavil na Jacobovi, vystrašeně se ohlédla a zavřela za sebou dveře. Teď jsme venku stáli všichni tři.

„Jakeu!“ promluvila potichu a obejmula Jacoba. „Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála. Měla jsem celé noci špatné sny.“ Jacob jí obětí oplatil a něco jí pošeptal.
„Drew kvůli tý škole strašně zuří,“ začne, ale pak hned ztichne, jak mě uvidí. V obličeji se jí objeví podivný výraz smíchaného překvapení a zaražení. „Kdo pak je tato slečna?“

Jacob ztuhne. „To je Sophie, Sophie, to je moje mamka,“ nesměle se usměje. „Sophie je má... kamarádka,“ řekl jako by tomu nemohl stále uvěřit. Jeho matka nás přejela zvláštním pohledem, a pak se na mě usmála.

„Jsem ráda, že si Jake našel nějaké kamarády.“ Tvář se jí uvolnila. Zdála se mladší a mnohem hezčí než když nám otevřela dveře.

Ale pak zahřměla rána a svaly na obličeji se jí znovu zkřivily. „Drew strašně zuří,“ zopakovala. Otevřela pusu a chtěla jste něco říci, ale to se za ní otevřeli dveře a v nich stála mužská silueta.

Jeho tvář nevypadala nijak naštvaně, ale jeho oči se zdály jako dva žhavé uhlíky. Přejel nás pohledem.

„Jsem rád, že si se konečně ukázal, Jacobe,“ usmál se křivě a ukázal, že máme jít do domu.

Bylo z něj cítit nebezpečí.