Dark Souls

VI.

Ležela jsem doma a přemýšlela, zda to byl dobrý nápad. Zda byl dobrý nápad podat si ruku s Jacobem Fletcherem.

Někdo zaklepal na dveře rázem je otevřel. Stál v nich Lucas, nebo Josh, přes přítmí pokoje jsem je jen těžko rozeznala.

„Můžu dál?“ zeptal jsem a já pokývala hlavou, že snad ano. Zavřel dveře a přiskočil ke mně do postel. Až tam jsem poznala, že se jedná o Lukea, což mi mohlo být hned jasné, zvlášť, když Josh za mnou téměř vůbec nechodil. „Děje se něco?“

„Ani ne,“ odpověděla jsem a přitulila se k němu. Jako malý ke mně chodil téměř každou noc. Ani nevím proč, neboť měl pokoj s Joshem, a tak by větší smysl dávalo, kdybych já chodila za nimi.

„Má tvá špatná nálada něco dočinění s Fletcherem?“ zeptal se a štípnul mě na boku. Usmála jsem se.

„A i kdyby, co s tím uděláš?“

Cítila jsem jak zvážněl. „Chci tě chránit, to snad víš.“

„Vím.“

„Takže mi to povíš?“ zeptal se a otočil obličej směrem ke mně. Měl oči po matce. Šedivě modré, jako obloha před bouřkou a vlasy po otci, hnědé s odlesky do rezata - stejně jako já.

„Co bych ti měla říct?“

„Co se stalo, jak to, že najednou se ti všichni vyhýbají, jako kdybys byla nakažená ebolou?"

„Nejsem snad?“ Luke se zamračil, přesně tohle nechtěl slyšet. Povzdechla jsem si. „Od té doby, co si ke mně sedl Fletcher chovají se všichni, jako bych snad byla jedovatá.“

Luke se na mě stále koukal, nejspíš přemýšlel, co se mnou. Přitom se mu v očích odráželo světlo z lampičky u mé postele.

Trvalo dlouho než znovu pomluvil. „Tak si sedni jinam, ne?“

Ne že by mě tohle nenapadlo, ale už to nemělo cenu. Proč? To jsem Lukeovi zrovna nechtěla vysvětlovat.

„To už by nemělo žádný smysl. Každý si mě přiřadí k tý, která přišla a úplně na pohodu se začala bavit s vrahem.“

„To máš pravdu.“ Zamyšleně se rozhlédl po mém pokoji. Obyčejném bílém pokoji, v kterém byl takový bordel, že by se tam člověk bez mapy ztratil.
„Omlouvám se za ně,“ řekl po chvilce do ticha, „za Jasamin, Johanna a Emmu. Nevím, co je to popadlo.“

„To je dobrý,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se mé oči naplňují slzami. „Nemůžeš za to ty, ani nikdo jiný. Lidé už prostě někdy takoví jsou.“

V tu chvíli jsem necítila nic víc než vyčerpanost, smutek a dychtivost všem jednu vpálit.
Ale cítila jsem se natolik slabá, že jsem v padla do Lukeovi náruče a nechala se jím ukolébat k spánku.
Přeci jen, byl to můj silný starší bratříček.