Toxic // j.d.b // cz translate

21

Neustále jsem kašlala, mezitím co se slzy nepřetržitě valily z mých očí. Celé mé tělo bolelo a já s tím nemohla nic udělat. Chtěla jsem křičet o pomoc - ale nešlo to.

"Bože, p-prosím." Vzlykala jsem, mezitím co jsem si pevně držela žebro. Schoulela jsem se na studené podlaze doufajíc, že někdo přijde do téhle zasrané koupelny. "J-Justine." Volala jsem na něj i přesto, že jsem věděla, že nepřijde a nepomůže mi. "Oh můj Bože." Zašeptala jsem.

Minuty uběhly, slzy ustaly stejně jako bolest. Bylo to příliš, jednoduše to znecitlivělo. Snažila jsem se pohnout jediným svalem, ale byla jsem kompletně paralyzovaná. Rukou jsem se natáhla pro těhotenský test, zasténala jsem sotva jsem se pohnula, další várka bolesti se prohala mým trupem a břichem.

Zjevně tady Kelsey test nechala a bohužel, Justin ho našel. Tak moc, jak jsem chtěla mít děti, věděla jsem, že jsem je nemohla mít teď. Naprosto jsem chápala, proč Justin tak vyváděl nad myšlenkou, že bych mohla být těhotná. Nemohla jsem ho vinit - jako vždy, vinila jsem sebe.

Justin si myslel, že jsem to byla já, kdo je těhotná.

Natáhla jsem se do zadní kapsy a vytáhla mobil. Vytočila jsem číslo na Kelsey doufajíc, že přijde a pomůže mi.

"Prosím?" Z druhé strany se ozval její křehký hlas.

Předtím, než jsem stihla odpovědět, má víčka ztěžkla, můj dech se začal zpomalovat a nakonec jsem pocítila chlad - už jsem nedokázala pohnout nohama ani rukama. Nechala jsem telefon sklouznout z mého sevření na podlahu.

"Kenny?" Stále jsem mohla slyšet její hlas.

Věděla jsem, že celé mé tělo bylo najednou znecitlivělé a než jsem stihla cokoliv udělat, upadla jsem do temnoty.

***

"Ahoj." Sotva jsem otevřela oči, spatřila jsem Kelsey. "Jsi vzhůru." Její oči byly oteklé a určitě i červené.

"A-ahoj." Zachraptěla jsem. Zavrtěla jsem se, abych si udělala větší pohodlí, ale zasyčela jsem bolestí na pravé straně žeber.

"Doktor říkal, že to bylo zlomené, stejně jako ostatní kosti." Kelsey vysvětlila. "Nos, paže a zápěstí."

Rozhlédla jsem se, nebylo mi to tady vůbec povědomé. "Vzala jsi mě sem?" Zeptala jsem se. Nebyla jsem u sebe, ale u ní doma.

"Hned jak jsi zavolala, tak jsem šla k tobě. A tak jsi tam byla, potlučená úplně všude," Pousmála se. "Tak jsem tě vzala do nemocnice a teď jsme tady. Budu se o tebe pár dní starat." Vzala mě za ruku. "Co se stalo?"

Potřásla jsem hlavou. "Jen jsem byla nešikovná." Znovu, vinila jsem sama sebe.

"O čem to mluvíš?" Zdvihla obočí v nesouhlasu. "Kenny, i kdyby to byla tvoje vina, nemá právo na tebe položit ruku. Nikdy." Řekla přísně. "Přiměl tě si myslet, že sis tohle zasloužila, viď?"

"Kde je teď?" Zeptala jsem se roztržitě, naprosto ignorujíc její předchozí vyjádření.

"Vážně? Stále ho chceš i přes to, že tě zlomil na kousky - doslova roztrhal končetinu po končetině?"

Měla pravdu, naprostou pravdu. Ale věc je, že jsem do něj hluboce zamilovaná. Udělala bych všechno pro to, aby byl šťastný. Riskovala bych všechno, jen abych s ním mohla být napořád. Muž, kterého jsem nejvíc milovala, můj anděl, moje baby, moje láska.

A fakt, že jsem se chystala si ho vzít, dělal můj odchod ještě těžším. Požádal mě o ruku a já jsem řekla ano.

"Kde mám mobil? Musím mu zavolat." Byla jsem teď naprosto paličatá a moc dobře jsem věděla, že má sestra má problém vzepřít se mé tvrdohlavosti.

Povzdechla si, prohrábla si vlasy a přikývla. "Je to tvoje volba. Jsi dospělá, nechci ti zasahovat do života." Postavila se ze židle vedle postele. "Tady je tvůj telefon." Podala mi můj mobil z nočního stolku a odešla z pokoje.

Okamžitě jsem vytočila Justinovo číslo a ani ne za sekundu přijal hovor.

"Baby." Bože, tak moc mi chyběl jeho hlas. "Pane Bože, jsi v pořádku? Baby, poslouchej mě, miluju tě a omlouvám se. Bože, jsem zkurvený idiot. Baby, neskutečně moc tě miluju, víš to že? Omlouvám se, opravdu se omlouvám, zlato."  Zněl zoufale.

"Ahoj, bobe." Usmála jsem se i přesto, že mě nemohl vidět. "Miluju tě a neměj strach, jsem v pořádku."

"Baby, oba dva víme, že nejsi. Už jsem doopravdy překročil všechny hranice. Nemůže to takhle být. Slibuju, že půjdu na teparii hned, jak to bude možné - hned jak se uzdravíš, půjdu na léčení. Slibuju," Ah, jeho nekončící sliby, které byly naprosto hloupé, ale já jim vždy věřila.

"Zlato, jsem v pořádku. Opravdu jsem. Neměj strach, můžeme si o tom promluvit později, až se dostanu domů, dobře?"

"Chceš, abych pro tebe přijel?"

"Určitě, bobe. Cokoliv chceš."

***