Toxic // j.d.b // cz translate

33

Většinu dní jsem strávila ležením v posteli, schoulená, tupě zírajíc do zdi. Něco ve mně stále nedokázalo přijmout fakt, že Justin byl opravdu pryč. Ale ta druhá část mně byla kompletně zničená faktem, že tady Justin už nebyl. Slzy uschly, nezůstalo nic jen bolest v mé hrudi kdykoliv jsem se nadechla.

Postel byla studená - až příliš a obrovská, až příliš obrovská bez Justina vedle mě, dům byl očekávaně přilíš tichý a prázdný. V posledních dnech jsem vynechávala večeře, protože jsem radši jsem plakala dokud neusnu, než abych se šourala po kuchyni a nutila se do jídla sama.

Bylo to zničující.

Už to byl skoro týden a všechno co jsem dokázala, bylo ležet v posteli s Justinovou mikinou v sevření. Nesnášela jsem brečet, ale podle všeho se každý večer ubrečet k spánku opravdu pomáhalo, trochu. Nezkoušela jsem nic, abych ho našla, protože mé tělo nedokázalo normálně fungovat z toho, jak moc zlomené mé srdce bylo, ale umírala jsem touhou vědět, co dělal nebo kde byl. Izolovala jsem se a odstřihla všechny, udržujíc všechny daleko ode mě. Chtěla jsem být sama, sebrat se a pomalu dát do pořádku.

Nechtěla jsem, aby si někdo všiml mých červených opuchlých očí každé ráno, co jsem se probudila, jelikož jsem si je v noci vyplakávala. Nechtěla jsem, aby si někdo všiml mého zlomeného hlasu, pokaždé co jsem promluvila, kvůli vzpomínkám na něj, které se nedobrovolně přehrávaly v mé mysli. Nechtěla jsem si k sobě nedopatřením někoho pustit a nechat ho zjistit, co se mi stalo. Nechtěla jsem ukazovat lidem, jak zlomená a v prdeli jsem, protože mě můj snoubenec opustil.

Seděla jsem na zemi, oběma rukama jsem objímala záchodovou mísu, potom co jsem se vyzvracela z ranní nevolnosti, když mi začal zvonit telefon. Pomalu jsem se postavila a vyšla z koupelny, abych přijala hovor. Zírala jsem na ID volajícího a byla to Kelsey. Nebyla jsem v náladě s někým mluvit, takže jsem nechala hovor spadnout do hlasovky. Měla jsem třicet pět změškaných hovorů a mnohem více zpráv v podstatě od všech, ptajíc se mě, jak se mám. Odblokovala jsem mobil a váhavě vytočila Justinovo číslo. Tak úplně jsem nevěděla, co říct, ale věděla jsem, že potřebuju slyšet jeho hlas, než se úplně zblázním.

"Kenny?"

Potichu jsem zalapala po dechu a okamžitě mi vyhrkly slzy, "a-ahoj, kde jsi?"

"Pryč," odpověděl, z jeho hlasu jsem mohla slyšet, že taktéž nechtěl, aby se tohle stalo. Byl zlomený jako já, trpěl.

"Proč?"

Těžce a roztřeseně si povzdechl. "Protože tě miluju."

Zavřela jsem oči, slzy si našly cestu ven. "Tak se vrať," silně jsem polkla a zakousla se do spodního rtu, abych zabránila dalším slzám. "Prosím, potřebuju tě. My tě potřebujeme," zdůraznila jsem.

"Já vím," začala jsem brečet ještě víc, oh tak moc jsem to nesnášela. "Miluju tě, dobře?" 

"Taky tě miluju. Prosím, vrať se," 

"Vrátím, zlato. Vrátím," 

"Kdy?" Zněla jsem až příliš zoufale, byla jsem až příliš zoufalá pro něj, aby byl tady - aby mě držel, zlíbal ze mě tu bolest, mazlil se se mnou než usnu a jednoduše, aby nebyl pryč. Potřebovala jsem ho. 

"Brzy, baby girl." Musela jsem si sednout, protože tohle mě až příliš vyčerpávalo a mé těhotenství tomu vůbec nepřispívalo. "Poslyš, musím jít, dobře? Potřebuju, abys mi už nikdy nevolala-" 

"Cože? Ne! Prosím, tohle mi nedělej! Není to, že jsi odešel už dost, aby mi to ublížilo? Nevidíš to, Justine? Jsem v háji!" Zakřičela jsem. "Prosím, potřebuju tě,"