Toxic // j.d.b // cz translate

38 - THE END

"Proč?" Zeptala jsem se zoufale. "Proč? Ty jsi ten, který mě zlomil, takže se vůbec neobtěžuj mě napravovat, Justine. Nebude to fungovat," pokroutila jsem hlavou, prošla kolem něj připravená ho tam nechat stát samotného. 

"Protože tě pořád miluju, Kenny!" Jeho hlas byl nejistý. Zastavila jsem se v pohybu a otočila se, jen abych ho viděla zlomeného - stejně jako jsem byla já, když mě opustil. "Protože jsi můj anděl a moje holka," pokračoval, tentokrát přešel blíž ke mě, mezitím co mi upřeně hleděl do očí. "Byl jsem pryč příliš dlouho. Chci se vrátit domů," svou teplou ruku položil na mé rameno. "Prosím, dovol mi být s tebou a holkami, jste můj domov. Nech mě jít domů, jsem unavený z toho věčného bezcílného bloudění, chci jít domů. Necháš mě?" Prosil mě. "Mohla bys mi prosím aspoň odpustit, že jsem tě opustil? Žádám tě, Kenny," 

Zasmála jsem se, "už dávno jsem ti odpustila, ale Justine," skousla jsem si spodní ret, "já už tě nemiluju. Upřímně, už ani nevím, jestli jsem vůbec schopná milovat," žádná váhavost už tam nebyla - říkala jsem mu pravdu. 

"Cože?" Jeho ramena klesla, stejně jako jeho tvář a byla jsem si jistá, že i jeho srdce. Zavřela jsem oči, nebyla jsem schopná dívat se do těch jeho, ve kterých se odrážela bolest. Byla jsem zlomená žena, nikdy nebylo v mém úmyslu někomu ublížit. "Co t-tím--" vydechl, snažíc se ze sebe stěží dostat slova. "Co tím myslíš, lásko?" 

"Myslím tím, že tvoje láska se nezměnila, ale ta moje určitě ano," mírně jsem odstoupila, dávajíc mu prostor se nadechnout. "Zlato, mrzí mě to. Opravdu si myslím, že bys měl jít. Stmívá se," 

Než jsem stihla jakkoli zareagovat, přešel ke mě a zabořil svou hlavu do mého ramene. Začal hlasitě vzlykat, jeho kolena dopadly na podlahu, stále se mnou ve svém náručí. "Omlouvám se," jeho slzy znovu a znovu lámaly mé srdce. "Nezasloužím si tě a nikdy jsem si tě nezasloužil, ale nemůžu si pomoct. Až moc tě miluju, oh Bože prosím, přísahám, že jsem se změnil, baby. Pokud to pokazím, tak mě můžeš vykopnout," 

Odtáhl se, odhalujíc jeho zaslzené oči, červené tváře a chvějící se rty. "Já vím," možná jsem zněla chladně a nesoucitně, ale nebyla to moje chyba, že pod mým hrudním košem už se neschovávalo srdce - odešel a ono s ním. "Pořád můžeš holky navštěvovat. Jsi jejich otec, měly by s tebou trávit více času," hořce jsem se usmála a postavila se. "Pojď, vyprovodím tě." Snažila jsem se ho zvednout ze země. 

"Jak jsi mohla?" Podíval se na mě, jako bych právě někoho zabila. "Změnil jsem se pro tebe, jen pro tebe," 

"Nemusel jsi. Nikdy jsem si tu možnost nevybrala. Vybral sis to sám, nenutila jsem tě se pro mě měnit. Mohl jsi prostě odejít a už se nikdy nevrátit, ale bylo to tvoje zatracené rozhodnutí být tady v mém domě a prosit mě, abych tě vzala zpátky. Nikdy jsem tě o nic nežádala," pro někoho to mohlo být překvapující slyšet mě takhle mluvit. Za normálních okolností jsem se za svá slova nedokázala postavit, ale teď jsem tady stála nad mou ztracenou láskou, která mě uboze prosila. 

Setřel si slzy a postavil se. "Fajn. Nebudu tě nutit, abys mě vzala zpátky," povzdychla jsem si a vyhýbala se jeho pohledu.

 "Holky vyzvednu zítra." Jen tak se otočil a mířil k hlavním dveřím. 

"Jeď opatrně," řekla jsem ještě před tím, než odešel. 

Na jeho tváři se objevil bolestivý úsměv. "Miluju tě, uvidíme se zítra," a následně odešel. 

*** 

Finální část.

Chtěli byste epilog ještě dnes?